Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kniha vzpomínek

CESTA PŘES MRTVOU ŘEKU.

 

Již od samého rána byl ve vzduchu podivný náboj. Všichni tušili, že se něco připravuje. Vedoucí se až moc často scházeli v malých kroužcích o  něčem diskutovali, rozhazovali rukama a skoro každý takový sraz končil výbuchem smíchu. Ostražitě se při tom otáčeli, zda je někdo neslyší a dál rozplétali svoje plány. Z útržků vět, jako „já to seženu“, „já to připravím“, „jo to bude sranda“, nemohl nikdo poznat o čem je řeč a co tihle starší kamarádi připravují. Ani při obvyklém ranním nástupu nikdo nic neprozradil, ani nenaznačil. Všichni mlčeli a jen večerní program se tak nějak zamluvil a nikdo neznal jeho konkrétní  podobu. Prý se půjde brzo spát, protože včera byl táborák a předevčírem noční bojová hra.

Děti byli zklamané, protože oni by mohli ten táborák každý večer, ale nikdo nic nenamítal a tak nebylo třeba nic vysvětlovat. Den pak probíhal úplně normálně, jen Víťa, ten sympatický vedoucí, se někam ztratil a vrátil se za pár hodin s malým balíčkem v podpaždí.

K pravidelnému programu tábora bylo popolední čtení u táborového kruhu. Tam se všichni v poledním klidu přesunuli, zasedli, nebo si lehli na zem a poslouchali příběhy z knížek. Za ty roky jsme tu přečetli mnoho foglarovek a jiných dobrodružných příběhů. Letos jsme měli velkou změnu. Četli se staré báje a pověsti z pradávných dob. No a dnes se kolem vyhaslého ohniště linul příběh Chárona, mrtvého převozníka přes mrtvou řeku Stix, který vykonal svou povinnost, pokud jsi mu předal správný peníz. Tyhle příběhy jsou natolik poutavé, že nikdo nevyrušoval a malej Honzík dokonce usnul. Možná, že v jeho snech právě k němu natahoval Charón svou kostlivou ruku, aby v ní v zápětí sevřel vložené platidlo. Nevím jak to v tom snu skončilo, ale Honzík zase netušil, jak brzo se mu jeho sen vyplní.

Po doznění posledních vět bylo ještě chvíli ticho a pak se děti rozpovídali o podivném příběhu. Někteří se otřásali hrůzou, někteří v sobě probouzeli ducha bojovnosti, někteří a to pochopitelně známé firmy, rozvíjeli dál tenhle příběh o tom jak by s Charónem zatočili.

„ No na ty se opravdu těším“ pronesl Víťa k hloučku vedoucích a už se sunul za kuchyni, kde něco kutil a pokud se někdo přiblížil, byl poslán na druhou stranu. Někteří, ti bystřejší tušili, že se něco dít bude.

Den utekl jako voda, což je na táboře velice normální jev, když máte pestrý program, jste na břehu rybníka, z kterého můžete každou chvíli skočit do vody se aspoň trochu ochladit, nebo si zaplavat a nebo si zahrát vodní pólo. Jen málokdo si pak všímá každodenní pouti slunce, které určuje náš další program.

Přišel večer. Byl stejný jako každé ráno nebo poledne. Tam se nic nemění. Jsou to zaběhnuté rituály, dané minulostí a nikdo si nedělá násilí, aby to změnil. A tak po večeři byl ještě chvíli klid, sportovalo se na malém lesním hřišťátku, kde hrozilo ukopnutí si palce, neboť zem byla plná vystouplých kořenů. To je snad jediná daň na tomhle místě z toho, že se tu po dlouhá léta provozují dětské tábory. Zrovna dnes tam bojovali vedoucí proti sobě v bojích s bagbintonovými pálkami. Přišlo se podívat mnoho fandů i kritiků. Každý měl svého oblíbence a tak se lesem ozývalo nadšené fandění. Mnohem lepší jsou nejapné poznámky „taky sportovců“, kteří vše kolem sportu ovládají hlavně teoreticky a na tom stavějí veškeré své připomínky. Takoví jednici pak až velice často končí  ve vodách  rybníka, aniž by si stačili svléknout něco ze svých svršků. Můžete namítnout, že jich v létě stejně na sobě moc nemají, ale z pravidla se tento trest odkládá zrovna na okamžik, kdy se daný jedinec slušně obleče.

 Po sportu přišla hygiena, neboli koupání a posledním bodem večera byl nástup a stáhnutí státní vlajky. Ani při tomto nástupu nepadla zmínka o tom , že by se dnes mělo něco dít. Pak se nad vodami ozval mohutný pokřik našeho střediska. No a pak dostali děti jen několik málo minut nato, aby zalezli do spacáků a snažili se co nejrychleji usnout. Nebylo povoleno ani čtení a to některým rejpálkům začalo být divné. Proti vůli vedoucích však nic nezmůžeš a tak brzo pohasli poslední svíčky i baterky a dokonce nemusela být ani první hlídka.

Jen se táborem začalo ozývat poklidné oddychování našich svěřenců, vedení začalo poletovat po táboře, šeptat, montovat, přešívat a hodinu před strašidelnou půlnocí, to tu vypadalo jako v dávné zemi převozníka Charóna. Na hladině rybníka „hořela“ cesta. Mírně klikatá. Každých 8 metrů hořeli naproti sobě dvě  svíce položené na prkýnku. Značily cestu na druhý břeh. To bylo asi tak sto  metrů. A světe div se. U táborového mola byla loď na níž svítilo světýlko a na zádi třímal pádlo v ruce sám Charón. Postava v černém hábitu a s maskou kostlivce místo obličeje vyvolávala hrůzu a děs. Pomalu jsme mohli spustit plán, na který jsme my jako vedoucí hrozně moc těšili. Nadešla chvíle lovu bobříka odvahy. Cílem bylo vzbudit každého jedince a přimět ho nasednout k Cháronovi a nechat se převést na druhý břeh. Tam v hlouby lesa bylo vidět další mihotavé  světlo. Na lesní cestě pod petrolejovou lampou leželi zlaté mince. Každý jednotlivec si mohl vzít jen jednu minci. Vlastně musel, bez ní by ho Charón totiž nepřevezl zpět. Byl tady ještě takový malý detail. Kolem mincí poletovala Bílá pani. Pokud naši odvážní lovci bobříka odvahy překlenuli i její naříkání, museli se smířit s různými šelesty po trase. Občas dostali i borovou šiškou a to i v momentě, kdy seděli na lodi. Všichni jsme měli rozdělené úkoly. Já jsem ležel kousek od břehu a měl jsem za úkol házet ty šišky, hrápat, syčet a skučet. Pokud oběť zmizela, odnesl to Charón, který by ty rány šiškou nespočítal, několikrát se mu povedlo nám odpovědět úderem pádla do vody a musím říct, že tahle sprcha byla velice vydatná, nehledě k tomu, že zvukový efekt nic nepřidal vyvolenému, který kráčel pro svou minci.

Role Chárona kostlivce připadla pochopitelně na Víťu, ten si celý den připravoval svou masku a plášť a těšil se na večer jako nikdo jiný. Víte on Víťa bylo taky takové  malé dítě i když měří skoro  sto devadesát centimetrů .Nutno říci, že jsme měli mnohdy co dělat abychom nevyprskli smíchy nad příhodami, které se stali při této zkoušce. Charón totiž nepromluvil ani slovo. Vše co chtěl říci bylo dáno gestem natažené ruky, do které mu musel odvážlivec vložit svou minci . No a i ta ruka byla v bílé rukavičce a vše vypadalo strašně tajemně. Poprask nastal , když přivezl Báru. Dívku rebela, která všechno kritizovala, do všeho mluvila a přes den měla nad vedením skoro navrch. Ale na přístavním molu jí humor přešel a dalo dost velkou práci jí přemluvit, aby nasedla do lodě a nechala se převést přes „mrtvou řeku“. Pořád si prohlížela svého převozníka, který seděl s pohledem upřeným na druhý břeh a ani se nehnul. Nakonec po vyřčení mnoha slov kritiky, koho zase tohle napadlo a co je to za blbost a proč  ten převozník čumí na druhou stranu a nic neříká, nasedla do lodi a ta se s ní dala do pohybu. Celou cestu bylo slyšet její štěbetání. Pořád mluvila na Chárona, ale ten jí neodpovídal. Radila mu jak má jet a aby sebou hejbnul a nebo né, ať to okamžitě otočí, že jde spát. Marné bylo naříkání našeho rebela a všichni jsme podvědomě věděli, že tenhle okamžik pomsty, je ten nejsladší.

Když loď přirazila k druhému břehu, Bára zůstala sedět. Zahrnula Chárona mnoha otázkami , jako co má asi tak  dělat a proč nejede a co to je za výmysl. Ale to už dostala šiškou ze břehu a začala komunikovat s neviditelným nepřítelem. Trvalo dlouho než pochopila, že jí nezbude nic jiného než na ten břeh vystoupit. Po stejně dlouhé době i pochopila, že to světýlko v lese nehoří jenom tak. A tak vyšlápla. Po cestě seřvala „hejkala“ a všechny nás co jsme poctivé vykonávali svou „práci“. Její kritice a závalu slov neunikla ani nešťastná Bílá pani. No a pak spokojené odešla zpět ke svému převozníkovi. V ruce svou minci. A tady teprve začala úžasná scéna, která nás rozhodila všechny. Bára nasedla do lodi a dala povel k odjezdu. Charón však nereagoval na její povel a jen tiše natáhnul ruku. Bára, která seděla zády to však neviděla a ještě několikrát, pochopitelně pokaždé s vyšší hlasitostí, opakovala své povely. Počastovala Chárona mnohými nevybíravými slovy. Když pochopila, že s tímto tónem nepochodí, změnily se její povely v prosby. Ale ani ty nebyly nic platné. Až po dlouhé době, kdy jsme se už všichni dusili na břehu smíchy se tato osůbka otočila a když viděla nataženou převozníkovu ruku, mysleli jsme, že je to její poslední hodinka.

„Cože? Ty chceš zaplatit? Koukej mě převést na druhou stranu. Když jsi mě odvezl sem, tak mě odvez i zpátky“. Charón znovu tiše natáhl  svou ruku  z rozevřenou dlaní.

„Ty jsi mě asi neslyšel, že? Víš co mi to dalo práce, než jsem svou minci získala a teď bych jí měla dát nějakému kostlivci? To tedy nevím proč, jestli nějakou chceš, tak si tam dojdi. A vy se netlemte na tom břehu. Víš, že tam  lítá nějaká potrhlá Bílá pani ? Nevíš? Tak si tam dojdi a  uvidíš. To by se ti hodilo, mě tu vzbudí v noci, donutí mě jet přes rybník a když si získám tuhle minci, tak bych jí měla dát Tobě? To ani náhodou. Jauvajs “. Poslední slovo vykřikla neboť dobře mířená borová šiška z Robinovo ruky jí přistála na hlavě.

„ A ty mě taky neštvi, nebo z tý lodě vylezu a dojdu si tam pro tebe.“ To bylo skoro všechno, ještě nějakou chvíli přemlouvala Chárona, aby ji převezl na druhou stranu. Pak už si sedla i naproti němu. Její hlas měnil barvu hlasu, Chvíli byl váhružný a chvíli zase vice prosebný . Odpovědí jí však  bylo urputné tich a natažená bílá ruka. Nezbývalo než se smířit s osudem. Poslední gesto, kdy mrštila mincí jí též nebylo nic platné. Charón nevyjel doku nedostal minci do ruky. Ještě po cestě „mrtvou řekou“ bylo slyšet její povídání, ale už ne  tak impulsivní. Ztratila hodně sil a s cela se smířila s osudem. Ani si nevšimla, že se ze tmy vynořila další loď, která obnovovala světla na vodě, když je sfouknul větřík, nebo dohořela svíce.

Tu noc Charón převezl asi dvě třetiny dětí a z toho jedna třetina by byl příběh každý sám za sebe. Hra skončila, když nad vodou začalo svítat. Ohnivá cesta měla ještě chvíli svoje  kouzlo v mlze, která se lehounce zvedala z vodní hladiny. I příď druhé lodě která se z mlhy vynořila vypadala jak dobře udělaná scéna z dobrodružného filmu o pirátech .  Přepravili jsme se všichni na druhý břeh. Vedle lodě se ještě mrsknul kapřík, jako by se chtěl s námi rozloučit a popřát nám dobrou noc. Možná, že  nám děkoval za noční, hru která se mu líbila a dobře se při ní bavil. Možná se celou dobu schovával pod Cháronovo lodí a smál se trpícím lovcům bobříka odvahy. Ještě mě napadlo , co by tomuto nápadu řekl pan Foglar. Líbilo by se mu toto provedení  jednoho z jeho slavných bobříků? Tábor jsme svěřili do rukou hlídek a unaveni jako nikdy, jsme po malém hodnocení ulehli ke spravedlivému spánku.

Ještě druhou noc převážel Charón svoje zákazníčky přes „Mrtvou řeku“, ale už to nebylo ono. Za prvé si děti mezi sebou vše řekli a zkazili tak kouzlo překvapení a za druhé, Charóna už nehrál Víťa a i to bylo znát. V našich srdcích  ale zbyla vzpomínka na úžasný první večer a noc. Také dobrý pocit, že jsme dokázali něco takového vytvořit.

A tak ještě dnes, když po letech stojím na kouzelném břehu rybníka Nový Kanclíř, slyším tichý pohyb Víťovo pádla  a štěbetavý hlas Báry. Vidím ohnivou vodní cestu, na tu snad nikdy nezapomenu a i když jsme ji pochopitelně později mnohokrát z opakovali, tak nikdy nebyla tak kouzelná, vzrušující, překrásná , jako ta první . Vidím Majku jak pobíhala kolem mincí a rozsvícené petrolejové  lampy v bílém hávu. Hned na to zahlídnu gejzír vody, který nás s Robinem zasáhl, když jsme poslali pár šišek na Chárona, aby z té hry něco měl. Po letech jsme ještě několikrát opakovali podobné zkoušky odvahy. Byly tu i ohnivé vodní cesty, ohýnky na druhém břehu, podivné zvuky v lese, ploužící se stíny  a jiné nástrahy, ale už nikdy si nikdo netroufl vrátit Chárona. A to je myslím dobře. Víťu  už nikdy nikdo neuměl napodobit.    

……….. jen jednou se povedlo podobné zkoušené odvahy našich svěřenců i když to bylo úplně odlišný nápad.

           

 

 

Příspěvky

PŘÍBĚNICE NA DORAZ 2017

15. 7. 2017

 
Celý příspěvek | Rubrika: Kniha vzpomínek | Komentářů: 0

Dneska je jiná doba vílo

17. 11. 2016

 
Celý příspěvek | Rubrika: Kniha vzpomínek | Komentářů: 0

Tenkrát na molu

21. 2. 2016

 
Celý příspěvek | Rubrika: Kniha vzpomínek | Komentářů: 0

Ten déšť ( pro jednu pihovatou holku)

21. 2. 2016

 
Celý příspěvek | Rubrika: Kniha vzpomínek | Komentářů: 1

Co nevíte o N.Kanclíři , že třeba

16. 8. 2015

 
Celý příspěvek | Rubrika: Kniha vzpomínek | Komentářů: 0

Poklad Černého jezdce

23. 6. 2014

 
Celý příspěvek | Rubrika: Kniha vzpomínek | Komentářů: 0

Úplněk nad Kanclířem

23. 6. 2014

 
Celý příspěvek | Rubrika: Kniha vzpomínek | Komentářů: 0

Loď na kůlu

23. 6. 2014

 
Celý příspěvek | Rubrika: Kniha vzpomínek | Komentářů: 0

Cesta přes mrtvou řeku

23. 6. 2014

 
Celý příspěvek | Rubrika: Kniha vzpomínek | Komentářů: 0

Tenkrát to začalo - Příběnice poprvé

2. 6. 2014