Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tenkrát na molu

21. 2. 2016

 

Večer na molu
 
…….jednou jsme si hráli s Ťopem jen tak na kytary a zpívali naše oddílové písničky. A pak jen tak, mezi řečí povídá. Hele, za tři neděle budu slavit narozky, doufám, že přijdeš. Nebylo nad čím přemýšlet, Ťop je můj největší kamarád a tak je jasné, že na jeho oslavě chybět nemůžu. Vidíš a to je ta chvíle, kdy jediné slůvko, změní celý tvůj život. Ale to ty v tuto chvíli vlastně nevíš. Konec roku se blížil a s ním i oslava narozenin. Ťop se narodil v poslední den roku a tak bylo těch důvodů k oslavě víc. Vymyslel jsem dárek a těšil se na posezení, které slibovalo kytary, písničky, povídání a určitě hodně legrace. Navíc prý přijde ještě nějaká Ťopovo spolužačka. Ale tyhle věci mě nechávali klidného, nebo vlastně ne, byl jsem trochu nervozní. Vždy, když sem se měl potkat s někým cizím, jsem byl neklidný. Sám o sobě nemám moc dobré mínění, myslím si o sobě že nejsem zrovna ozdoba večírků a nebýt kytary a písniček, cítil bych se scela méněcenný. A tak člověku nezbývá, než chvíli pozorovat nový objekt a udělat si úsudek o tom, jaký ten človíček je. Zda je stejného ražení jako my, nebo uznává jiné životní hodnoty. Zda má ráda písničky o životě, o lese, o potocích, o líbání v trávě. Nebo jestli patří do té druhé sorty lidí, kteří skrze decibely, pití, šminky a značkových oblečků, ty naše krásy ani nevidí. Někdy si človíček udělá obrázek hned, jindy to chvíli trvá. Ťopova kamarádka se jmenovala Lída. A už od první chvíle se zdálo, že by mohla mít blíže k nám, než k někomu jinému. Byla to rozesmátá osůbka s tváří věčně usměvavou a jen když jsme hráli nějakou, pomalou smutnou písničku, jako by se zasnila. Ale pak zase procitla a už byl na její tváři opět úsměv. Jo já vím, okecávám to. Prostě se mi zalíbila. Hned od začátku. Hlavně měla dlouhé vlasy (každá správná holka musí mít dlouhé vlasy). Aspoň když je mladá, to mi nikdo nevymluví a víte co měla po tváři? Drobné malé pihy. Ale těch jsem si všiml až později. Holka krev a mlíko. No víte, pak jsem si jí mohl prohlížet ještě 27 let .
    Ten večer jsem jí doprovodil na vlak, bydlela 16 km od Třeboně a po cestě jsme si povídali o všem možném. O naší házené, pionýru, táborech, písničkách o jejím volejbale o městečku kde žila . Najednou jsem si přál, aby vlak měl zpoždění. Čim dál víc jsem se na ní  díval, možná to věděla i když její oči se dívali spíše někam  kupředu, ale snad tušila, že si ji prohlížím. Byla krásná a já záviděl Ťopovi, že má takovou kamarádku. Ale vždyť teď je to i moje kamarádka. A pak „ vlak tiše houknul , byl poslední v řádu …“ a my se museli rozloučit. A než nastoupila a znovu se usmála tím nádherným úsměvem, stačili jsme si řict, že se určitě ještě uvidíme. A pak se červená koncová světla a vzdalovala od nástupiště, kde jsem ještě dlouho stál. A přemýšlel jsem na co asi tak myslí. Myslíš, že myslela na mně? Aspoň chvilku ? snad ……….
     Ale netrvalo dlouho a i já jsem seděl v tom vláčku a ujížděl směrem na Chlum u Třeboně. Pořád jsem měl smíšené pocity, zda mi neřekne, abych už nejezdil. Ale všechno vypadalo nadějně a dny s ní byly čím dál krásnější..  Kromě toho, že jsem měl své povinnosti oproti házené, kde jsem chytal za dorost a pochopitelně s ohledem na pionýra, čím dál častěji jsem teď vídával mihotající se stromy z okna vláčku, čím dál častěji jsem poznával krásné městečko Chlum. Moje odjezdy od ní byly čím dál pozdější, až dosáhli toho, že jsem odjížděl posledním večerním spojem, po desáté hodině. Někdy jsem musel jít 5 km pěšky, to když jsem odmítl jet autobusem jen proto, že mohu být o hodinu déle nablízku tě krásné usměvavé holce. Bylo nám spolu dobře. Čím dál více jsme hledali tichá zákoutí, jen abychom se mohli jeden druhého dotknout. A tak jednou jsme se vydali na druhou stranu , než obvykle. Už se začalo stmívat, když jsme dorazili ke krásnému rybníčku. Na jeho hladině se odráželi hvězdy. Vlnky naráželi do malého mola na vodě. Pomalu jsme sešli k vodě a usadili se prkna mola. Snad nebylo romantičtější chvíle. Kam jsem se podíval všude byla nádhera. Nahoře na nebi, kolem na hrázi, odraz ve vodě, šplouchající vlnky a pochopitelně obrázek přede mnou. I když teď zrovna nebyl úsměv na její tváři , byla krásná, tichá, zamyšlená se dívala na vodní hladinu , vlnité vlasy jí pokrývaly ramena. Světlo měsíce dopadalo na její tvář. Ano vedle tohoto stvoření bych chtěl žít a umřít. Lehli jsme si a nechali se lehounce houpat vlnkami. Opřel jsem se o loket a díval se do jejich očí, které byly stále upřeny na hvězdnatou oblohu. Moje ruce jí začali hladit. Nejprve jen po tváři, po nosánku. Najednou jsem chuť políbit každou malinkou pihu na její tváři. Nebránila se. Jen přimhouřila oči a lehce oddychovala. Bylo to poprvé, kdy jsem prožíval něco tak nádherného. To nebyla pusa v obýváku, pusa na rozloučenou, pusa pro kamaráda, pusa ze smutku. Byli jsme zamilovaní jeden do druhého. A já věřil, že jsem potkal to nejúžasnější stvoření, jaké po této zemi chodí.
            Ten večer byl přenádherný, nezapomenutelný. Moje ruce hladili její ženskou krásu. Neohrabaně jsem rozepnul její knoflíček i halenky. A pak jsem cítil její něžné ruce, její krásné tělo, její lehounké oddychování. Ta chvilka nebyla dlouhá, protože jsme se dlouho neodvažovali natáhnout ruce jeden k druhému a tak, když nám bylo nejkrásněji hluk nedaleko projíždějícího auta nám připomněl, že musíme jít. Poslední autobus nepočká. O něco zručněji jsem zapnul ten magický knoflíček. Ruku v ruce jsme vyrazili k městu. Oba jsme byli šťastni. Daleko intenzivněji jsme teď svírali ruku toho druhého. Ještě desítky polibků jsme stihli, než jsem nastoupil do autobusu. Pak poslední zamávání a jedu. Byl jsem ohromně šťastnej, smutnej, zamilovanej, bohatej i když jsem v kapse měl jen pár korun na autobus a vlak. Ale dnes, když chodím sám po hrázích a vidím vlnky na vodě, vybaví se mi tahle, jedna z nejkrásnějších chvil v mém životě. Je to škoda, že člověk pak nemůže prožívat tyto chvíle aspoň jednou každý týden po celý život. Prožili jsme spolu mnoho podobných a ještě krásnějších chvil a máme na co vzpomínat. Leč někdy se něco nepovede a cesty se rozdvojí. Ani my jsme neustáli svou společnou cestu i když jsme zůstali kamarádi, nedotáhli jsme do konce to kouzlo lásky. Chyběl nám jenom kousek. Jak říká klasik v písničce.
„teď je mi to líto „….
Jak je život krásnej, tak je někdy moc krutej. Jedna kamarádka o tom napsala písničku. Krásnou písničku.
 
ŠTÍSTKO
Oči ještě uplakané, ale výraz tvrdý dneska máš
Slza jsou tu nevítané a proto je smutkem zakrýváš
A pak řekneš no tak sbohem a pak za nejbližším rohem
se rozpláčeš že prý to pomáhá
 
Štístko ti říkají štěstí jim nosíváš
Štístko jsi a nebo holka bláznivá
ty prej máš nadání jenom ke smíchu
neznáš klid a neznáš paniku
Štístko neplač zas se usmívej
 
Tak to zkrátka někdy bouchne lidi se pak rychle rozcházej
Tak jako když svíčku sfoukneš, kdo byl príma,
je najednou moc zlej
A pak to chvíli trochu bolí, jako když léčíš rány solí
Ale vyléčíš a zas to začíná  
 
Štístko ti říkají štěstí jim nosíváš……                        
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA