Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kronika třeboňskách Zajíců

 

 KRONIKA   -   SEBRANÉ SPISY Z CANCÁKŮ PARTY , "ZAJÍCI“
 
       
 Zajíce z vtipů pana Jiránka , jsme měli vyšitého jako znak , který jsme nosili na košili nebo bundě a vůbec jsme se za něj nestyděli.                                                                   Naše heslo pak bylo – že náš zajíc není žádnej blbec
   
 
 
 
 
              Jeden ze Silvestrů  – Hráz a kamarádi
 
Tyhle  akce se připravovala již o vánocích , nebo spíše až o vánocích. Narychlo jsme sehnali chatu u rybníka Horní Pěnná. Akce začala den před koncem roku. Jak se tento den blížil, odpadávali někteří adepti, s čímž jsem počítal, neboť to je celkem obvyklý jev. Vyjeli jsme se Pepou ( Čajíček )už dopoledne s měr Jindřichův Hradec . A jeli jsme sami ale dvěma autama. Naše první zastávka byla v našem okresním městě v Albertu kde jsme udělali první nákup. Koupili jsme všechno na co jsme si vzpomněli včetně rachejtlí. Pak jsme přejeli na chatu. Byli jsme zde poprvé, ale bylo tady opravdu hezky i když byl rybník vypuštěném. Překvapili nás velké kameny v rybníku, které naznačovaly, že by to tady mohlo být v létě opravdu moc hezký.
Naše práce započala. Jako vždy na tuhle práci jsme sami dva. Tentokrát zklamal i Tíček , který dlouho nevěděl a nakonec vyměnil chatu za silvestrovské posezení v klubovně se svými vrstevníčky. Vlastně jsme tady byli tří. Zapomněl jsem na Jacka, Pepínovo pesana. Nadělali jsme trochu dřeva zatopili jsme , nanosili vodu z rybníka na splachování .No a jak den plynul odpadávali další kamarádi. Velké vzrůšo byla jízda Markéty s Jiřkou. Musel jsem fungovat jako navigátor. Nebylo to jednoduché, neboť děvčata se hlásila třeba větou, je tady nějakej kostel, kam máme jet…. Jaká je to vesnice \,,, … jo to my nevíme…..    No ale nakonec se dobrá práce podařila a sešli jsme se na chatě. Děvčata přivezla další jídlo a tak bylo veselo a spokojenost se linula všude kolem. Kromě toho že jsme začali hrát různé společenské hry, jako třeba kostky, na stole nám šel malej přehrávač, z kterého nám zpívali Nedvědové ,Dobešové, Shania Twain, Elison Kraus a jiní. Vím, že to je bukšáctví ale taková je doba, tak jsme se jí tady nebránili. A tak plynul den a večer . Občas jsme vyšli před chatu se provětrat. Ještě jsme jednou jsme prozkoumali nejbližší okolí a zase se věnovali jídlu a pití. A pochopitelně kultuře. A tak plynul čas. Největším překvapením bylo že nepřijel ani Víťa, to už byla docela velká rána. Ale přežili jsme to . Pozdě v noci jsme zalehli do pelíšků. Teplo bylo docela obstojné. Všichni si našli svůj spací koutek, jen já jsem se musel ještě chvíli prát s Jackem o postel. Ale nakonec jsem nad ním vyhrál a vystrkal jsem ho ze své postele. No vy se možná smějete. ale to není žádnej pinčl a zabere opravdu dost místa. Jeho páníček se uklidil do poschodí kam se pes bál a tak jsem se stal na chvíli jeho nejlepším kamarádem , než jsem vyhrál bitvu o deku No a ráno se ke mně přišel tulit zase hodně brzo, ale to jsem mu vysvětlil a tak zase zalezl do svého pelechu a dal na dalších třicet minut pokoj.
Brzo ráno jsem tak jako zamlada vstal a znovu zatopil aby bylo všem teplo. Uvařil jsem i čajík a kafe a s Jackem jsme začali žít. Došli jsme se vyvenčit a vrhli se na zbytky jídel z minulého dne. Pomalu se začali všichni probouzet a začalo ranní courání kolem sporáku Začal poslední den tohoto roku . A nám bylo jasné že zůstaneme s Pepou sami protože domluva byla jasná , děvčata dnes odjedou. Ale ještě jsme si stihli zazpívat. Nakonec jsme i trochu zastříleli ze vzduchové pistole. Výsledky byly uspokojivé. Než se přehoupl den do své druhé půlky, holky odjeli. A tak jsem si s Pepou uvařili dobroty a odpoledne jsme si krátili žolíkama. Musím říci, že mě Pepa porážel až nechutně vysoko. Ale co na tom , opět nám na stole hrála hudba a pohádky. Pomalu se blížil poslední večer. Skoro jsme to prošvihli. Pepa připravil ohňostroj já své zbraně a pomalu jsme se vydali do vypuštěného rybníka. Pak někdo do noci zakřičel půlnoc a kokem dokola se rozsvítilo nebe. Nemám rád tyhle sbohatlické oslavy, kdy si každý dokazuje kolik , zrovna teď vyhodil do povětří peněz. Ale i my jsme se  přidali. Raketky lítali všude kolem a i nám se podařilo na chvíli ozářit nebe. Selhala moje plynovka neboť raketky z ní moc nebouchali , zato se tam dostal vepřový sprej a tak jsme si chvilku i poplakali,  než jsme to vydejchali. Pepa se svými raketkami byl úspěšnější i když se chvíli zdálo, že to taky nevyletí . Nakonec se dobrá práce povedla. Petardy pomalu utichali , na nebi začali zářit zase jenom opravdové hvězdy. Pak ještě vyletěl špunt ze šampáňa, ale to už nebyla taková rána. Připili na zdraví všem lidem dobré vůle a všem kamarádům i těm, kteří nás dneska nebo včera zklamali. Vykouřili jsme vanilkový doutník. To byla lahodná chvíle. Ještě chvíli jsme vydrželi koukat na rybník , ještě chvíli byl cítit střelný prach z petard. Pak jsme se odebrali do chaty.  Ještě asi hodinu jsme pokračovalo v žolíkách. Karta se o půl noci neobrátila , jak říká staré přísloví, a tak kdybychom hráli o peníze asi bych dneska prohrál i kalhoty. Spát  jsme šli až k ránu . Pepa opět nahoru a já jsem opět začal bojovat s Jackem o svojí postel Povedlo se . A tak jsem se i trochu vyspal. Bohužel jsem musel ráno brzo odjet a tak Pepa zůstal na chatě sám . A tak skončil rok 2011 a začal rok 2012 .Jakej bude ??? To ukáže čas a já se trošíčku bojím . Lidi se mění, doba je zlá a lidské hodnoty ztrácejí svou cenu. Tak uvidíme. Necháme se překvapit. Diky vám přátelé za poslední hodiny roku, za ty chvíle spokojenosti , pohody a malinkých splněných snů  Třeba to bude v tomhle roce mnohem lepší ….. a já se bojím zbytečně …. Tak ať se nám daří… ať se nám povedou realizovat klubové večery, ať nám to hraje a ať se rodí další krásné písničky a třeba i sny…  Ahooooooooooj …..     pett.  
 
 
 
 
             Zimní stanování na Novém Kanclíři
 
Znáte to, když jste mladí napadne vás ledacos, přijímáte různé výzvy. A tak jednou slovo dalo slovo a nápad byl tu. Neznáme naše tábořiště v zimních nocích. A to se musí změnit. Pojedem v únoru tábořit na Kanclíř. Víte neměli jsme ani strach že nám bude zima. Už dříve jsme se vybavili slušnýma spacákama s péřovou vycpávkou a věřte zima v nich teda opravdu nebyla. A tak jedné krásné soboty. Jsme sešli na naší oblíbené vlakové zastávce Třeboň – lázně. Naše nejsilnější oddílové jádro. Prostě všichni vedoucí a rádci a kamarádky z Toužimi. Nasedli jsme hned vytáhli kytaru a i když to bylo jen 15 minut jízdy, stačili jsme si zazpívat pár písniček. Odměnou nám bylo, že nás lidi přemlouvali , abychom nevystupovali a jeli s nima až na konečnou. No přátelé to se nedalo. Měli jsme přeci jasný cíl. A kdyby ti lidičkové věděli, kde budeme dneska spát, asi by si mysleli , že jsme se zbláznili. Vystoupili jsme v Majdaleně a vydali se nám známým směrem. Po cestě jsme se ujistili, že hospůdka u jezu Smrťáku je otevřená. To byl další plán naší dnešní výpravy. Prošli jsme kolem Kostek a v těhle místech když v kročíte do lesa, jako byste se ocitli na domácí půdě. Nálada byla skvělá . Vtip střídal vtip a taky o prorocké řeči jak dopadneme dneska v noci, nebyla nouze. Netrvalo to dlouho a stanuli jsme na „náměstíčku“ našeho táborového místa. Velice ochotně jsme odložili , dnes obzvláště napěchované bágly. Chvíli jsme jen tak stáli a koukali na zamrznutý rybník. Snad jsme se každej na chvilku vrátili do horoucích červencových dnů. Každej asi myslel na něco jiného, ale všem nám bylo dobře. Tenkrát tady v okolí bylo dosti dřeva a tak za malou chvíli se rozhořel malý ohýnek. Nebylo třeba nic sušit, ale mlsná, která nás honila, nás k tomuto činu donutila. Prostě měli jsme chuť na pečené buřty. Najedli jsme se dosytností. Během chvilky jsme vyrobili nad ohništěm závěs a ohřáli vodu na čaj. I když jsme tady měli i děvčata, zvládla to i šikovná chlapecká říká. Nevím jak bych to popsal, ale je to strašně příjemný pocit stát na sněhu , na místě které máte tak rádi a pijete zrovna uvařený čaj. Nebojte se o experimenty není nouze. Jednou jsme vařili čaj ze smrkového jehličí, podle zkušenějších zálesáků, ale nedopadlo to zrovna nejlépe. Pořád se nám zdálo , že toho jehličí , je nějak málo a tak jsme přidávali a přidávali. Vůně čaje tenkrát byla neskutečná, ani chuť nebyla tak marná , ale fakt že se nám jazyk lepil na patro, nás nutilo k zamyšlení , že něco není dobře.
        Ale to dnes neplatí. Dnes je klasika. Černý čaj , kousky citronu , trochu cukru – to je nejlepší kombinace jaké může být. Čaj jsme dneska dovařovali ještě asi dvakrát, ale to nevadilo, vždycky se našel někdo , kdo nalil čerstvou vodu a přiložil do ohně. 
        Další zábavou byla honička na ledě. Bylo zde ještě trochu sněhu a tak jsme vyšlapali cestičky a hráli jsme na honěnou po cestičkách. Nikdo nesměl běžet jinudy. Užilo se u toho hodně srandy. Někteří kamarádi schválně přibržďovali honící kamarády, aby je baba snáz dostala. To se pochopitelně neobešlo bez odplaty a pomsty. Když nás omrzela honička, začali jsme vyklouzávat co možná nejdelší klouzajdu . Každým pokusem byla delší a delší a její povrh klouzavější a klouzavější . Ale přišla chvíle, kdy bylo třeba myslet na večer. A protože jsme měli v plánu jít do hospůdky, museli jsme si lože připravit již teď. Nasekali jsme si smrkové větvě, Zase podle pravidla, že to přírodě moc neublíží a že to na ní nebude moc vidět. Každý už jsme měli vybraný svůj flek. Na nanosené větve jsme si dali celtu ( tenkrát ještě kalimatky nebyly). Spacák jsme připravily do báglu nahoru a vše strčili pod celtu. Vše bylo připraveno a mohli jsme vyrazit do hospůdky. Začalo se šeřit a tak jsme to riskli, že nám to nikdo neukradne i když budeme o tři kilometry dál .
        A přišel další krásnej okamžik. Chvíle kdy jsme vstoupili do vyhřáté hospůdky, kde sedělo pár domorodců. Jak uviděli kytary, hned pookřáli. Jen jeden děda si odplivl ,ale já myslím že to nebylo kvůli nám. Pivo jsme měli objednané ještě dříve než jsme dosedli . Také pozice poblíž horkých kamen byla příjemná. Stejně jako celý večer. Hrálo se zpívalo. Dokonce jsme si vzpomněli na staré trampské písně, které moc nehrajeme, ale publikum si to přálo, tak zazněla, Niagára, Sosna, Bílé skály. A pak pochopitelně Bedna, Toulavej , Rovnou, Běží voda běží a moře dalších. Také Robin se neodpustil svůj ošoupaný vtip o malém kanadském dřevorubci s velkou kanadskou dřevorubeckou sekerou. Kdy po asi 10 minutách vyprávění, jsme domorodcům nabízeli , že jim za rundu rumíků prozradíme poentu jinak , že budou muset našeho kamaráda poslouchat ještě dalších minimálně deset minut. Rumíky nám nekoupili, a Robin jim poentu řekl sám o hodně dřív, po výhrůžkách, že mu rozbijou hubu , když to neřekne. Tak to řekl a chtěli ho mlátit ještě více, protože ten vtip je fakt blbej …..
        Nemůžu zapomenout ani na výbornou tlačenku, kterou jsme zde dostali . Byl čas pomalu zaplatit a odejit. Domorodci nás už upozorňovali , že poslední vlak nám dávno odjel , ale my jsme řekli , že ho nepotřebujeme protože budeme spát v lese. Alkoholem opojeni domorodci to brali jako další blbej vtip a chtěli nás i být. Ale nakonec vše v dobře dopadlo. Rozloučili jsme se poslední písničkou jak jinak než Rosou a najednou jako by zde vše zjihlo. Všichni se uklidnili, mnozí zpívali s námi a když jsme odcházeli jeden ze staříků řek
„ Tak ahoj kluci, byl to moc hezkej večer „
I my jsme si to mysleli. Jen naše dvě dámy se cítili dotčené , že řek kluci. No kamarádi , venku nás čekalo nemilé překvapeni . Mezi tím co jsme hráli a zpívali jak o život, venku trochu sprchlo a taky to hned přimrzlo. Udělat krok na tomto kluzišti, bylo opravdu umění. Doslova jsme doklouzali na naše tábořiště. Kolikrát byl kdo na zemi jsme už dávno nepočítali a bylo jen štěstí, že si nikdo nic nezlomil.
A jelikož jsme naše byvaky vybrali opravdu vzorně a většinou pod smrky s hustými větvemi, naše lože ani moc netrpěli. Na celtách nebyla ani kapička. Ale to jsme ještě nevěděli, že to největší překvapení nás teprve ještě čeká.
        Oheň už jsme nerozdělávali. Pomalu jsme se začali zavrtávat do svých spacáčků. Ještě jsme chvíli mluvili. Nálada byla výborná. Ještě padlo pár vtipů, narážek, ozývalo se šustění celt jak jsme se ještě vrtěli. Ale brzy všechno utichlo. Někdo se ještě na něco zeptal, ale myslím, že o tom už sám nevěděl. Odpověď taky již nedostal.
        Pak to přišlo. Překvapení. Tenkrát ještě nebyly mobily, abyste se večer podívali jaké bude počasí. Všechno se jen odhadovalo. Ani předpověď v televizi nebyla moc přesná. Nejdříve nás probudilo nějaké mumlání až skoro nadávání, za chvilku jsme poznali proč. Ne nepršelo. Ale v noci přišla taková obleva, že ti co si našli místečko v dolíku , měli teď dost nepřijemné chvilky, neboť doslova a do písmene leželi v louži . No my co jsme si ustlali o 15 centimetrů výše jsme na tom byli mnohem lépe. Ale ono už bylo ráno a rozednívalo se a tak naši „postižení“ tábornici , docela rychle rozdělali oheň a sušili co bylo třeba. My šťastnější jsme se ještě chvíli vyvalovali, koukali jsme se ze spacáků na kouzelné ohňové plamínky a pochopitelně jsme si neodpustili poznámečky, ve stylu , kdo umí, ten umí, kdo neumí ten suší. A opět se schylovalo k násilí, neboť naši kamarádi nás chtěli i být, za slova pravdy. Vyhrožovali nám, že nás vyklepou ze spacáků do rybníka a podobně. Prostě nevděk světem vládne. Ani k ohni nás nechtěli pustit, když jsme konečně vylezli ze svých loží, ani čaje nám nechtěli dát, takoví byli naši kamarádi. Museli jsme si to moc žehlit a nové dřevo nanosit, až pak se smilovali a pustili nás k táborovému kruhu.
        A pak, vždyť to znáte. Snídaně na ohni, čerstvě uvařený čaj, kytara a zase jiné písně než včera. Na rybník jsme si už netroufli, myslím že bychom se dneska moc nesklouzli. Bylo před polednem, když jsme měli vše zabalené. Oheň byl uhašen a přikryt . Byl čas návratu. A opět do Majdaleny na vlak a pak domů do Třeboně. Přátelé , byla to opravdu dobrá akce ….   
 
 
  RYBÁŘSKÉ ZÁVODY – TENTOKRÁT NA 
    ROŽMBERKU A HRÁZ ÚPLNĚ JINAK
 
Že se občas nezadaří, tak to se stává ,ale když se potom nezadaří trochu víc, může z toho být docela slušnej průšvih. A to se stalo když jsme měli jít hrát na podzimní rybářské závody, které jsme slíbili už na jaře. Ale najednou jakoby si to nikdo nepamatoval a tří členové naší slavné skupiny si udělali na stejný termín svou soukromou akci. Ani vám nebudu říkat jak mi bylo, když jsem se to dověděl. Ale nikdo neprojevil zájem o to, to nějak vyřešit prostě nemůžeme a hotovo. Absolutně neprofesionální přístup. I když my nejsme profesionálové i když občas hrajeme za peníze. Ještě že jsme amatéři. Ale příjemně mi nebylo. A tak tentokrát zatáhl za záchranou brzdu Víťa, svolal své kamarády a tak jsme se mohli sejít v sobotní podvečer, na úžasném břehu našeho největšího rybníka Rožmberk. Na všem zlém, si zkuste najít to dobré. To je věta která mě provází životem. Ani nevím kde jsem ji slyšel, ale fakt je, že mi mnohdy pomohla. A tak když jsme s Víťou postavili aparát a pak jsme se šli kouknout na tu vodní plochu, byl to opravdu velkolepí pohled na večerní stmívání nad vodní plochou. Kochali jsme se dlouho. No a pak přijeli Mach a Vanišák a bylo na čase dávat dohromady repertoár.To byla sranda, písničky jsme našli snadno, ale kdo co bude zpívat, to už byla věc horší a tak nám to v neslo na prkna náklaďáku trochu chaosu. Hned u první písničky jsme asi půl minuty hráli a koukali jeden na druhého a čekali kdo začne zpívat. No ale nakonec vždycky někdo začal. Ale víte co ? Lidem to nevadilo, nakonec to vždycky někdo odzpíval a hrálo se jinak docela pěkně. Taky nám trochu vypadával zvuk, protože jsme byli připojeni na centrálu a ta to asi trochu nezvládala. Ale to nakonec ani to nevadilo a navíc to nebyla naše chyba. Hráli jsme jako o život. Bylo to příjemné . Asi po 3 roky jsme spolu hráli v budějovickém Piketu, takže to bylo takové oživení vzpomínek na tu dobu. Protože i tam jsme toho spousty prožili a opravdu věřte, že třeba mě se za ten večer vybavilo mnoho akcí. Většinou humorných. Ať silvestr v Mnichově, Ponny express na Šumavě, kde jsme vystupovali se Zdeňkem Izerem. On ještě coby mlaďoch a úspěšný imitátor, 3 denní turné okolo Lipna, no prostě sranda. A nebo jen hezká posezení u Pavla Vaniše v jeho stáji upravené na hospůdku. To byla romantika a kouzlo které ke country patří.
Večer utekl jako voda. Rozloučili jsme se a začali balit, ale konec to ještě zdaleka nebyl. Vanišák se nechal vyprovokovat od nějakého dědy, jehož slovník vystačil na věty, hele vole zahraj něco a nemachruj. A tak Pavel vzal banjo a hrál. Pro pár rybářů, kteří seděli u našeho stolu. My zatím balili a Pavlík zpíval jak nejlépe uměl. Vlastně to co dělá u nás Milan. Takže obraz naší Hráze zůstal uchován do posledního detailu. My jsme zatím povídali se šéfem akce a pokukovali po Pavlovi, kdy přestane hrát. Ale to bychom se asi nedočkali. A tak jsme se nenápadně v mísily do davu a našeho kamaráda donutili přerušit svoji produkce. Zhasli jsme jediné světlo ,které tam svítilo a bylo po ptákách. U aut jsme se rozloučili. Musím říct že nás kluci opravdu vytáhli z pěkného průšvihu. Nemluvě o tom, že si zahrát s Machem a poslouchat jeho zpěv byl zážitek i pro mě. Byl to hezkej večer a před očima i dneska mám odraz zapadajícího slunce na vodní ploše našeho jihočeského Rožmberka. Tak ahoj kamarádi…….. a Petrův zdar rybáři………..pett     
 
 
                              Příběnice  v roce 2012
 
                                Každý rok přichází chvíle, kdy naše parta začíná být nervozní a začínáme v hospůdce diskutovat o chvíli, která se blíží a sice o našem tradičním , každoročním vandru a sice na zříceninu hradu Příběnice nedaleko Tábora, kam jezdíme již 31 let. A teď právě nadešla ta chvíle, kdy se měl uskutečnit další ročník . Kdybychom věděli co nás čeká letos asi bychom se sem vydali raději někdy v lednu. Nuž už začátek akce byl dobrý . Sojče si doma zapomněl asi peníze či co a tak objednal rodinné taxi a během 10 minut sehnal chybějcí věc a ještě chytil vlak na nádraží kde hrdě přistoupil. Samozřejmě sklidil obdiv i výsměch. Zde v Třeboni nás bylo 5 a to by se dalo říct, že to je úspěch, a účast nadprůměrná. Ale ve vlaku jsme přišli na další průšvih. Nevím jak se to stalo, ale niko znás si sebou nevzal foťák. Já ho nechal na nabíječce a ostatní se spolíhali na mně. Průser jak mraky. Ale vše se dá řešit. No a tak ve Veselí jsme nasedli do vlaku k Romanovi a Simče a jejich miloučkému retrývrovi, a pokračovali jsme směrem na Tábor. Cestou byla legrace jako vždy když si takhle vyjedeme jednou za uherský rok.V Táboře k nám ještě přibyla moje kamarádka Dana. A tak nás bylo 8 a dva pesani . Tak to bylo hojná účast . Naše první kroky, tak jako již po 31 let vedli do cukrárny , která během těch let několikrát změnila název ale jedno zůstalo – výborné koktejly a zákusky a poháry a tak jsme si tam museli zajít a dál si každoroční dávku. Pak jsem se přemístili jen o kousek dál a to ještě s přestávkou neboť Iva se Simčou spatřili jakýsi hadroobchod a tak se tam jen tak na půl hodinky zašli kouknout. A pochopitelně že nepřišli s prázdnou rukou. Pak jsme zase my zalezli do obchodního střediska se . Pepa zachránil situaci , neboť místo klobásy si koupil fotoaparát, poměrně drahej. Ale básnil o něm již ve vlaku a tak si udělal radost a koupil si ho a já jen doufám že někdy uvidíme fotky z této akce. No na další procházku už nějak nebyla chuť a vlastně ani moc času. Přemístnili jsme se k nádraží a tam si sedli na lavičky a odpinkávali jsme bezdomovce, kteří usoudili že máme dobré srdce. To odhadli dobře, ale né zrovna pro ně. Pak nás čekala další komplikace. Naším směrem byla vyluka a tak jsme se dožadovali nástupu do jednoho ze dvou autobusů, ale do poslední chvíle nám nikdo neřekl, kterej je kterej a to ani řidiči. Nakonec se dobrá věc podařila a my si sedli do přímáku. Ihned přišla i revize a zkontrolovala nás a navíc nám polichotila že nás zná . Polovina slovních žertíčků byla směřovaná na Robina, ale ten statečně odolával. Vyjeli jsme směr Malšice. Byl čas oběda. Řidič nám zastavil skoro u hospody což nám udělal radost a my se hned přemístili pod kaštany na zahrádku, kde bylo krásně. Objednali jsme si kopu jídel a pivíček a bylo tady opravdu moc hezky. Ani se nám odtud nechtělo. Nutno říci že dnešní teplota naznačovala, že dnes zažijeme nepříjemné chvilky. Asi po dvou hodinách jsme se přeci jenom zvedli a vydali jsme se na naší dnešní výpravu.  A tak jsme vyšlápli dnešní první kopečky. Sluníčko nemilosrdně pálilo a tak jak jsme mohli vyhledali jsme blahodárná stín stoletých modřínů. Převýšení jsme zvládli. Před námi se objevila víska Dobřejice, kde kdysi bývala pravá nefalšovaná stará vesnická hospůdka, s babičkou a dědečkem, kteří vždy pro nám měli slovo chvály a taky výborné klobásy, léta jsme zde posedávali aspoň hodinku, hráli kostky a nebo zpívali. Ale to už je dávno. Stařečci zemřeli a mladí už hospůdku zavřeli. Vždycky je nám smutno, když jdeme kolem.
No a od hospůdky  pak už jen klesáte dolu,  ke Stádleckému mostu. To byla  daleko příjemnější chůze už ve stínu vysokých smrků a dubů . Hned jak jsme dorazili k mostu, každej si ho užil po svém.  Tíček se vykoupal, pár jedinců slezlo k jezu a provokovalo vodáky, já jsem se kochal nádherným pohledem na řeku a kouřil jsem přitom vanilkové doutníky. Provoz tady na mostě dnes byl přímo neuvěřitelný. Tady jsme strávili nějakou tu chvíli a pak zase zvedli kotvy a pokračovali jsme vlastně teď už jako cestu domu, ale přes Příběnice. Horko nabývalo na síle a nutno říci, že jsme začali mít trochu problémy. Mládí hnalo kupředu jak o život a my se plazili na konci výpravy a lapali po dechu a to doslova. Ale přeci jen jsme dorazili na Bečice do country salonu, ale tady kromě výborného pivíčka nám čekala i horší chvilka. Ivě se udělalo nevolno a po nějakém čase bylo jasné, že pro ni letošní Příběnice skončili. Důsledek horka se neúprosně dostavil. A tak po různých pokusech abychom Ivču vrátili do stavu schopných, jsme přece jenom zavolali jejímu synkovi, aby si pro mamču přijeli. Ještě jsme se přesunuli na Lužničanku a tam vyčkali třeboňského taxíku. Ale aby jste si nemysleli , že Iva je měkotina  i já jsem toho měl plné zuby, to horko bylo opravdu vysilující. Tak Ivču nám odvezli a my jsme se vydali na úsek poslední a sice pod Příběnice. V očekávání zda „naše „ chata bude zase volná nebo obsazené. Ale vyšlo to. Brzy jsme uviděli vysněný palouček s naší zelenou chatou. Hned jsme poshazovali naše batohy a krosny na nám tolik známou verandu.  Najednou nám bylo zase hezky. Byli jsme spokojeni  jsme na svém oblíbeném místě.
No po krátkém odpočinku jsme se dali  hned do práce a sice nanošení dřeva. Zatím co my jsme pracovali v malém, Tíček se vrhnul na stromy se svou skládací ruskou pilkou a tak za malou chvíli byla před chatou slušná kopice dřeva a mohli jsme se věnovat naší nejoblíbenější práci a sice jídlu.Tomu pochopitelně předchází rozdělání ohně. To si vzal na starosti náš stařešina Robin a hned na 3 zapalovače se mu povedlo ohýnek založit a tak přišla ta krásná chvíle, kdy se nad ohněm objevovali různé laskominy a my si jen pochutnávali, dávali si ochutnávat a co jsme nesnědli my a toho moc nebylo, dojeli za nás pesani. Ti tady na louce ve vysoké trávě byli jak odvázáni z řetězu, zvláště Jack si to tady vychutnával a běda tomu koho si vybral za kamaráda.
                               A tak se nám nad hlavou pomalu začalo ztrácet slunce. Zapadalo za nejbližší stráně překrásného údolí. Večer začal být příznivější než krutý den. Ale ať je jak chce, ten pocit, že jsme zase po roce spolu a na stejném místě, jako již po třicet let, je   o pravdu moc hezkej. Pravda, celý večer jsme prokecali a sledovali hvězdy, kterých bylo požehnaně a mezi nima lítali letadýlka a i když mi to nikdo nevěřil zahlídnul jsem i dvě padající hvězdy. A co jsem si přál ? Nebuďte zvědaví kamarádíčkové. Zazněli i známé písničky, které nás doprovázejí na naších cestách. No musím ale přiznat, že tak jak nám přibývají roky už nevydržíme sedět dlouho do noci a vychutnávat si tyhle neopakovatelné chvíle a tak se brzo ozval návrh jen tak si lehnout do spacáku. Větu,  kterou kdysi dávno někdo řekl a kdy jsme si mysleli, že si jen tak lehnem a budeme povídat, ale netrvalo to ani deset minut a všichni jsme spali . A tak když dneska někdo řekne, jdem si jen tak lehnout do spacáku, je to jasná pozvánka na cestu do říše snů. No den se převalil a sobotní noc uvolnila místo pro příchod nedělního rána. A znova se mi mihla hlavou ta stará otázka o které mluvil Mirek Kovařík na Portách – kde je ta chvíle, kdy končí noc a začíná den. Zazpívali jsme poslední song ,myslím že klasickou rosu a vybrali jsme se do našich dnešních pelíšků. Noc byla teplá, pesani hlídali naši bezpečnost a už od dvou hodin ranních, nám ptáčci na oplátku pomalu a pak silněji a silněji nabízeli svoje písně. Kdo to nezažil nepochopí, je to prostě nádhera i když někdy máte pocit že kvůli těm opeřencům nemůžete spát.
                               No a pak se začalo pomalu rozednívat. Vychutnali jsme si poslední chvíle ve spacácích ( já pod dekou) a hurá uvařit kafe nebo čaj podle toho, kdo na co má chuť a tohle tady opravdu není problém, vaří všichni pro všechny. Dojedli se staré i nové zásoby, znovu se trochu pokecalo, Robin přibalil  několika nepozorným kamarádům své kameny do jejich báglů. Trik, který používá již léta, že nepozorovaně rozdá svým kamarádům do batohu kamení na které mnohdy přijdete až doma.  Jsem zvědavej co bude dělat, až je jednou po něm začneme házet. Ten můj, na kterej jsem přišel až doma vážil skoro 2 kila. Příště mu je naháčem přes plot do zakrytého bazénu. Šotkovi.
                                  
Byl čas zvednout kotvy. Předpověď počasí sice slibovala ochlazení, ale nic tomu nenasvědčovalo, a tak jsme raději vyšli dříve ať nemusíme pak finišovat. Slunce už zase svítilo nad starou řekou. Brzy jsme dobili příběnické podhradí . Odpor bránicích byl minimální a tak jsme zde projeli jak nůž máslem a za malou chvilku jsme si vychutnávali ten kouzelný pocit když stojíte na lávce nad řekou zabudované do skály. Stejně tak si to vychutnával i Jack , který se bojí sejít dolů a tak se musí Pepa vždy přemoci, vzít Jacka do náruče a po schodech ho snést jako 30 kilové  miminko . A to si pesan krásně vychutnával. A pak už cesta ubíhala podle plánu. Další zastávka byla u Matoušovského mlýna , staletý smrk, který už posledně vypadal špatně, tak jak jsem předpověděl uschnul. To by bylo táboráků… Po krátkém odpočinku a posilnění jsme se vydali na další cestu, před námi byl ještě Kvěchův mlýn. No a jak jsme se přibližovali k Hrachovce tempo mladých se stále zvyšovalo. Poslední pohled z lávky Hrachovce. I ten je kouzelnej a neokouká se . A pak hurá do hospůdky na nedělní oběd. Každý si dal podle svého gusta. Ale převládali žebírka na medu .Byla to lahůdka i pivko bylo pitelné a tak pobyt zde bychom mohli hodnotit jako opravdu příjemný a vydařený. Nejhorší úsek cesty nás teprve čekal, né proto, že je to 5 km, ale proto že je to po asfaltě. Ale nakonec jsme zvládli i toto. Pozastavili jsme se zase u koktejlíků. Danka se pak se všemi rozloučila protože jí jel vlak na druhou stranu o něco dříve než nám a my jsme se taky pomalu přemístili na vlakové nádraží. Posadili jsme se na lavice a bylo jasně že až přijede vlak bude to asi největší problém se zvednout a přemístit do vlaku. Ale věřte nevěřte i to jsme zvládli a za malou chvíli nás odvážel vláček směrem k domovům. Ve Veselí jsme vystoupili a Romča se Simčou pokračovali dál. My jsme přesedli do třeboňského pacifiku a ten nás odvezl na naší konečnou. Únava byla velká ani jsme se nenechali zlákat ještě na jedno pivíčko u zastávky. Šli jsme domu tyhle Příběnice díky vedru byly opravdu náročné. Tak kamarádi nezapomeňte, zase za rok .. a nepůjdem raději v únoru???? Já nechám doma deku a vezmu si zase pro jednou spacák..
                Tak ahoj kamarádi                                                     
             
              BOBŘÍ HRÁZ – PETR KŮS - FÁMY
1.
     Modrá tuň, bobří hráz, lásko má vzpomínáš
     Na plány nás dvou tam dole v údolí
     Hbitej proud skalní sráz, tolik zůstalo v nás
     Kolik sen vzpomenout dovolí
R:
    Život šel kolem dál, modrou tůň sebou vzal
    Kamenům hrany proud omílá
    Láska má křídel pár, nečeká a letí dál,
    Jinej květ motýl pílit pospícha
2.
    Modrá tůň ta a já srdce mý vzpomíná
    Ten žár v noci pálí jak snem přivolán
    Slýchávám šepot tmou, slůvka lásky nás dvou
    Sliby tvý v srdci svým pořád mám
R:
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
             CHATA U MILANA KONEC ROKU 2009
 
No a je to zase tady . Nějak moc to letí. Najednou se zase začne plánovat konec roku. No a kde jinde než u Milana na chatě … Letos kolem toho bylo sice trochu keců , ale nakonec jsme se tam dostali a věru je to vždy důstojné zakončení roku.
Musím ale říct, že se nám asi nikdy nepovede tam být v plném složení déle než jeden den, nebo vlastně večer a to mě opravdu mrzí, ale co , ti kteří pořád chvátají domu škodí sami sobě.
Začátek akce jsme naplánovali už na 29. prosince To jsme vyjeli na chatu jen ve dvou. Tík a já. Trochu nám to bylo líto , ale přece se nezblázníme. Dojeli jsme nakoupit zásoby a skoro to vypadalo, že nás bude tak 20 a že jedeme tak na 5 dní. No ale jídlo na těchto akcích nikdy nebylo na závadu. V Mladošovicích se k nám přidal Milda což nás překvapilo. Po příjezdu na chatu jsme vyložili pár věcí , zatopili jsme v „krbu“. Na řadu přišla práce. Bylo nutno nadělat hromadu dřeva, což je každoroční podmínka pobytu zde. Jelikož se tím už léta živím a má motorová pilka se opravdu nefláká , za chvíli bylo naděláno více, než na náš pobyt. Skoro všechno se nasekalo zbytek zásob jsme nandali do dřevníku a pak se začali věnovat zdejšímu pobytu. Milda odešel domu a my se pustili do hlavního úkolu a sice konzumace velkých zásob, což pro nás s Tíčkem taky není úkol až tak nezvladatelný. Taky jsme začali plánovat co tady budeme sami dělat a tak přišel docela solidní plán, že s hudebními nástroji navštívíme nedalekou hospůdku v Mladošovicích. A začali jsme se na tuto akcičku těšit. Nakonec se tento nápad líbil i Mildovi , který slíbil že také příjde… Ještě jsme si upřesnili pár detailů a pak jsme se plně věnovali dnešnímu večeru. Když už se začalo stmívat nasedli jsme do mého zlatíčka a vyjeli jsme do nedaleké vesničky. Hospůdka byla poloprázdná, ale jak jsme se objevili začalo se nás pár lidí těšit a to byl dobrý impuls. Člověk má hned jinou chuť. No a pak přišel Milda tahoun všech takovýchto večerů a vlastně tady na domácí půdě je pánem na 400 procent….
Dali jsme si nějaké to pivko a hlavně klobásku , na kterou jsem se i přes naše chatové zásoby opravdu těšil. Ty tady mají opravdu exklusivní . No a přišla chvíle kdy vás svědí prsty a ještě než začnete hrát už slyšíte ty první tóny. Ale taky vás tak trochu svírá v hrdle a to i po těch 25 letech, kdy hrajeme pro lidi… ale pak se to rozjede a kolem vás pádí divocí koně, kvetou, růže z Texasu, nejkrásnější holce spadne do čela její pramínek vlasů, zlatá rybka vám dá palác jako dům, přísaháte neznámé lásce, zavřete oči při vzpomínce na bobří hráz, kterou bylo to údolí, kde jste se tolikrát milovali se svou láskou a nikdy nevěřili, že byste se vy dva mohli někdy v životě rozejít. Ale pak vás zavede text do chvíle, kdy pro jednu holku, těch pár minut hříchu, jste přišel o všechno a nebo to bylo jinak ???
Zdejší štamgasti platí fernety a poplácávají Mildu po zádech protože on je ten nejlepší a Milda hraje do roztrhání těla. Kdo znáte tyhle večery, víte, že největší problém je vymyslet ty písničky, které by zase zabodovali. Ale vždycky příjde nějakej ten impuls a zase se začne. Pár očí kouká nepřítomně do pulitru. Na co asi myslí ten starší pán ? Něco jsme mu připomněli ? Nebo je jen tak unavenej ? Mladejm je to vcelku jedno, že tady někdo hraje, tohle není jejich parketa a já jen trnu, kdy se některéj natočí a řekne
„ zahraj Kabáty vole“
To je chvíle kdy si říkám, že je lepší jít domu. A je pravda že se to nestalo ještě nikdy na začátku hraní, ale až ke konci . Někdo se zvedá a odchází, děkuje nám za hezkej večer. Docela se nám to povedlo. Já myslím, že by to bylo lepší kdyby tady byla celá parta, byl by to jinej zvuk a byla by pohoda. Ale nevadí je dobře, že jsme je nám dobře i ve třech.
Začíná foukat severní vítr, ale přesto si dáváme snídani v trávě, za tu budou další frťánky protože tu miluje támhleten pán. A byly, a tak ještě vzkaz hvězdám, vzpomenem na brouky a zatouláme se klínem skal a jezdci ujíždějí jižní eskadronou. Pauzy jsou teď delší a vše nasvědčuje tomu, že půjdeme brzo do hajan. Je to tak Milda nasliboval ještě nějaké písničky, ale my jedeme na chatu . Zítra je taky den a určitě budeme hrát a zpívat a přijedou další kamarádi..
Rozloučili jsme se. Bylo vidět, že jsme tady nechali dobrej dojem a pohodu. Můj brouček nás v pohodě dovezl zpátky. Ještě jsme si trochu mlsli a napili a pak už bylo třeba se připravit do říše snů…
Dnes to bylo jednoduché. 8 postelí pro dva a my s Tíkem máme tady svá místa předem daná. Nemuseli jsme se hádat… Naložili jsme do krbu , pozhasínali a pak ještě chvíli kecali o různých hloupostech. Řeč slábla, až utichla úplně a kolen se začal rozehrávat noční rej … Možná nám něco přešlo do snů, možná, že se nám nezdálo nic, možná jsme usínali v náručích nejkrásnějších dam, možná jsem ležel na louce plné květů jak tenkrát a hlavu jsem měl na nohách mé ženy... možná jsem zrovna dospíval písničku a lidi přede mnou křičeli umí…možná jsem seděl se šedivým starcem, který hleděl do dálky a v očích měl siluetu Stádleckého mostu, nebo otvor do skály nedaleko Příběnic, pak se v jeho očích objevili vlnky říčky Střely, nebo to byla Sázava ? Nebo Vltava. Usmívá se a tiše říká, nežily jsme zbytečně bylo to tu moc krásný. Jak říká klasik
„ je to zvláštní místo k žití, ten váš svět“ ale ještě neodcházíme, je to všechno před námi .Jen to nevzdat a žít a znovu bude Kanclíř, Adršpachy, Čachtický hrad, Mikulov, jeskyně, Krimly….
Najednou jako by něco narušilo ty sny, ten příběh. Možná jen myška, nebo pomalu a potichu svítá ??? kdo ví . Ahoj další dne, vítám Tě..
Tík ještě tvrdě spal, když já přemýšlel jak dělat co možná nejmenší rámus. A tak jsem ještě udělat venku nějaké štípánky, nasekal trochu dřeva a pak jsem nekompromisně vtrhnul do chaty a začal zatápět. Nakonec Tík ocenil ranní pohodu a praskající krb. Začal další den , dnes tady bude hustěji. No pochopitelně následovalo posilnění dobrým jídle, ranní káva a trochu jsme poklidili, aby se neřeklo. No a čekali jsme na další osadníky. To nebylo tak jednoduché. Mysleli jsme že přijedou dřív, ale bohužel, né každý se cítí na chatě jako v tom nejkrásnějším pokojíčku a tak chvíli trvalo než se ozval zvuk prvního auta, ale pak už to šlo….. Kapela byla kompletní . Přijela ještě kamarádka Jiřinka 2 ale to už byla druhá půlka dne a pomalu se blížil večer.
Dali jsme se do přípravy pochoutek , jako jsou chlebíčky, jednohubky a pochopitelně zde bylo hodně novoročního cukroví. Zabodoval Víťa který přinesla naložený bůček a ten byl opravdu moc dobrej. Stejně jako moje česnekové chlebíčky a spousta jiných pomazánek z kuchyně jednotlivých členů.
Pak přišla ta chvíle na kterou se těším hlavně já. Začali jsme hrát. Kdo to nechápe proč se na to těším, když hrajeme každém týden, tak tady na těch akcích se hraje krásně od srdce, mnohdy na naše vlastní přání a to je paráda. Hrajou se písničky které jsme třeba 10 let nehráli a to je ta paráda. Taky se improvizuje a mnohdy vzniknou zajímavé věci . Postupem času se večer odbočil do písničkářských koutků, Milan přebral iniciativu a jako vždy notně podpořen alkoholem udivoval některé jedince svým smyslem pro humor… ale nakonec se zase zpívalo a pochopitelně to nemůžu popřít se i kecalo, pomlouvalo , drbalo. Největší překvapení pro nás připravili naše zpěvačky, které když viděli jak celá léta slintáme po blondýnách, přivezli si bloňďaté paruky. Snad aby v nás probudili větší touhu, nebo aby nás naštvali. Pravda je, že jim to i trochu slušelo. Né tak ostatním ,neboť jak jinak než, že jsme si to museli všichni vyzkoušet. Zavěr byl jasnej, ještě štěstí, že někteří z nás nejsou blonďáci. Ale je fakt, že to bylo příjemné překvapení a že jsme se dost vyblbli.
 Večer pokročil do chvíle kdy příchází další den a jak bývá u nás zvykem, děvčata se připravila na odchod. První odjela kamarádka Jiřinka, nadšená že nás slyšela a moc se jí to líbilo, chvíli po ní se zvedli i naše zpěvačky, jako vždy s námi nechtěli trávit chatovou noc..
No my jsme pochopitelně zkritizovali jejich odchod, něco málo jsme ještě pojedli a popili a taky se ubírali na kutě. Už bylo k ránu a tak to byl myslím dost rozumnej nápad… . Dneska nebylo moc času na snění a hlavně daleko větší únava než včera, byla příčinou toho, že se velice brzo ozývalo pravidelné oddechování obyvatelů této chatičky.
        No ráno se vkradlo také později a kdybychom nemuseli ven ke smrčku, asi by přišel den ještě později. Ale stalo se a opakoval se včerejší rituál. Vstal jsem, zatopil jsem uvařil jsem co bylo po ruce, hlavně kafe. A to už vstávali i ostatní . Program dnešního dne byl docela jasnej, Dojíst co je na stole a dát se do úklidu a vydat se na cestu k domovům. A tak jak zní jednoduše tak to i probíhalo. Dokonce se ještě ozvala i nějaká písnička než se všichni najedli. No a pak jsme vše uklidili, zbalili, pozhasínali a vydali se na cestu domů. Byl to opět jeden z těch příjemnejch víkendů ztrávenej s kamarádama.
                                                                         
                     NAROZENINY MÁTI A JIŘKY
 
Ó jako vždy to je veliká sláva. Oslava letos se ale přece jen trochu lišila a sice v tom, že to nebylo oslavování obou našich kapelních dam, ale prim hrála Máťa, která letos slavila kulatou číslici a sice 40 . Pššššššššššššt ale to se tutlá, jinak jsme jí přáli jako vždy k jejím 25 narozeninám …. Krásný to věk.
        Máťa k oslavě využila hospodu svého bývalého muže Ládi v Romanině a tak jak se dalo čekat, sešlo se tady mnoho gratulantu. Pochopitelně nechyběla celá Hráz, ale těch jiných lidí tady bylo mnohem více. Proč jsme jiní ? No ne neberte to tak špatně, prostě tihle druzí nemusí moc country a tak naše hudební vložka byla opravdu jen krátká, neboť to pro přítomné nebyla ta správná parketa a tak jsme nechtěli moc otravovat. Na další zábavu zde byli připraveni diskžokejové a tak o tu správnou zábavu zde bylo opravdu postaráno.. Na těhle oslavách jsou nejkrásnější dárky. A stejně tak tady oslavenkyně dostala hodně krásných kytic a dárku. Nás zaujala hlavně bedýnky se 40 kremrolema.. ta se nám zdála jako velice hezkej nápad. A taky po prvním ochutnání jsme byli přesvědčeni, že zájem je na správným místě…
Jak jsem řek dostali jsme se i ke hraní.. bylo pár takových co se přidali se svým hlasem, ale to netrvalo dlouho a předali jsme slovo elektronickým profesionálům. Pak jsme se věnovali obloženým stolům. Perfektně připravených naším bývalým zvukařem a bývalým mužem Máti, Láďou.    Bylo tu hodně masa a to je zase moje parketa a musím říct že, pokud to připravoval Šíras, tak to bylo opravdu moc a moc dobrý…
Člověk by to do něj nikdy neřek. Tak to byla ta příjemnější část. Ba ne . No potom se začali lidičkové vlnit na parketu a předvádět něco čemu říkají tanec. A to byl takovej signál, že bychom mohli zvednou kotvy a plout o kus dál , jak se říká v jedné naši písni. A tak jsme se rozloučili z oslavenkyní, neboť pro ní večer teprve začínal a vydali jsme se na cestu k domovům….
Takže Máťo ještě jednou Ti i touto cestou přejeme všechno nej, nej, nej, nej ať se ti všechno daří a život je jen tou hezkou pohádkou…Tvoje Hráz
 
 
 
                                  OPÉKÁNÍ PRASETE
 
        No znáte to. Když se povede podobná akce hned se plánuje druhá. A tak to bylo i v loni, když jsme si vychutnali nádherný víkend na Milanovo chatě. Grilované prasátko , kuřátka, ohromné noci pod širákem a tak už v loni jsme si řekli , že to za rok zkusíme znova. Pochvalně hlasy nás v tom ještě více utvrdili a tak bylo jasné, že tato akce byla prvním ročníkem.
        Rok přešel a v hospůdce ve sportovní hale se sešla „komise“ na to aby naplánovali podrobnosti ročníku 2. Detaily byly naneseny na papír a vše bylo více než jasné. Nebo aspoň jsme si to mysleli. Den v velkým D se přiblížil , každém jsme plnili své úkoly a to jsme ještě netušili jak těžké bude letošní ročník z organizovat. První šok se dostavil necelých 48 hodin před akci a sice Milda, který nám stárne a trochu přehodnotil život, nám oznámil úděsnou zprávu a sice že nám chatu nepůjčí. Ať k tomu měl jakýkoliv důvod, tohle se prostě nedělá a třeba můj názor na letitého kamaráda utržil velkou trhlinu. Rozběhla se obr akce na sehnání náhradního místa. Ale na velikonoce to opravdu nebyl jednoduchý úkol. Všude na koho jsme si vzpomněli bylo obsazeno a to jsme se opravdu nemohli vůbec divit. Ale nakonec se mi to povedlo a v nouzi nejvyšší jsem našel úplně náhodou kamaráda, který mi vyšel vstříc a propůjčil naší partě své dvě chatičky. Byla to ohromná rána a museli jí slyšet na kilometry daleko, když mi padl kámen ze srdce.
        No a tak místo konání akce prase 2 se stal rybník Dvořiště za Smržovek. Místo pro mnohé z nás ne neznámé. Hned po revoluci jsme v jeho blízkosti po mnoha letech zákazu uskutečnili první junácký tábor a sem na ten rybník jsme se chodili koupat. A tak sen o zlatavém čuníku nabíral konkrétní podobu. Tady jí můžete vidět. Ten je opravdu letošní.
 
 
 
No a pochopitelně, když člověk prožívá takovéto stresy pak ho vyvede z míry ledacos. To ledacos bylo to že v pátek večer jsme byli dva , kteří jsme přijeli přebrat chatu a pochopitelně i jediní , kteří v dnešním podvečeru skovaní za rouškou večerního stmívání půjdeme ukrást nějaké to dřívko na ohýnek abychom našemu čtyřnohému kamarádovi mohli trošku přitopit aby mu nebyla zima. Pochopitelně já a Tíček . Přebrali jsme od majitel chaty a začali tak nanečisto plánovat kde co bude stát a k tomu jsme začali plánovat „časovou osu zítřejšího důležitého dne. Skoro jsme prošvihli soumrak. Museli jsme se vydat na lup. K tomuto jsme zvolili les státní. Soukromníci si hlídají, mnohdy až moc úzkostlivě své, kdo ví jak získané majetky. Tím se nechci nikoho dotknout. I z pohádek jsme kolikrát pochopili jak chudák ke štěstí přišel ( to bylo na světě chudáků ). A přišel další problém. Jako na potvoru zde před časem uklidili lesaři veškeré soušky a zbytky a tak jsme opravdu hodně dlouho bloudili po lese, než jsme našli , na můj v kus dost ubohé souštičky a navíc byly ještě letošní, takže oplývali dost velkým procentem vody. Dali jsme se do lupu , z kterého nás rušil štěkající pes, který běhal hluboko v lese a pořád štěkal. Bylo by nepříjemné potkat při lupu jeho páníčka. Snažili jsme se o rychlost. Snad se nám to i dařilo. Po chvíli se štěkot ozýval už dost blízko nás a až teď se mi vyjasnilo a mohl jsem z určitostí říci, že to není krvelačná psovitá šelma, ale nádherný Srnec. Myslím že nádherný protože jsme ho vlastně neviděli. Ale vy co se rádi touláte po lesích a znáte štěkot srnců a viděli jste je v blízkosti vašich těl, víte o čem mluvím. Srnčí je přenádherná zvěř.
        Tíčkovo kára byla naplněna, určená nejbližší trasa z lesa a hurá pryč. Co kdyby. Brzy jsme dorazili k chatě. Tíček zručně zacouval a pak už bylo otázkou chvilky kdy jsme náš dnešní lup složili do úhledné hraničky. Nařezali jsme i pár špalíčku na dnešek protože i dnes se bude opékat. Sice jenom klobásky, ale i to, když se dobře udělá je chuťová bomba. No a to už ozval další host . Po chvilce bloudění a naší navigace se tu objevila Vlasta se svým kokrem Ničkem. Ocenila náš oheň . Zasedli jsme k ohni a dali se do skromné večeře. Vlasta, která má teď nestarosti cukrárnu, přivezla několik unikátní šlehačkových zákusků . Ty jsme si nechali až do chaty kam jsme se přemístili, protože večer začal být studený a vlhký. V chatě jsme zatopili. Bylo tam teplo během několika sekund. A tak jsme si začali pochutnávat na zákuscích na česnekových chlebíčcích. A hlavně na písničkách. Moc jsme jich nezahráli ale ty co zazněli uměli pohladit. To byste do nás neřekli ale my jsme zodpovědně ( nemám rád tohle slovo) šli do hajan brzo abychom zítra nezklamali naše kamarády a byli čilí a mohli se o ně postarat. A to doslova, protože do této chvíle jsme byli opravdu na všechno sami. Kamarádi teď asi sedí doma u televize, nebo v restauraci a možná že si na nás ani nevzpomenou. No jo trochu jsme to zdrbli, ale bylo to mě aspoň úplně jedno. Byl jsem šťastnej , že jsem tady a že to bude zítra opravdu dobrý. Jen chvíli před usnutím jsem myslel na to, proč mě podrazil kamarád. Ale třeba opravdu musel. Bylo to už po půlnoci když se nám pomalu zavírala víčka a zanedlouho , stěny chatičky slyšeli jen pravidelné oddychování . Tak hurá do říše snů…… ahoj Sindibáde, kapitáne Grante, Zálesáku Rolfe, dobrý den pane Setone, pane Foglare … ahoj Rychlé šípy, ahoj Široko….. tak jsem tady zase s vámi aspoň na chvíli v našem světě , než se budu muset věnovat kamarádům. Proveďte mě vaší říší a klidně přehánějte barone Prášile a kapitáne Hooku, já vám stejně věřím každé slovo , každé slo…..chr, chr,chr  
 
DEN DRUHÝ    - SOBOTA, SOBOTĚNKA
        A tak kromě toho, že jsem už přeci jenom postarší pán a musel jsem si ještě během noci odskočit k blízkému smrčku, spal jsem pohodlně pod mou Larisou. První paprsky nového dne se k nám vetřeli a jako vždy bez slitování jsem zbudil své kamarády. Ještě chvíli jsme si vychutnávali pohostinnost našich spacáků a dek , ale pak jsme vyskočili , tak jako kdyby nám bylo 20 (Chocni). Umíte si to asi představit. Již od včerejška bylo naplánováno co budeme ráno dělat a tak jsme měli jasno. Ale bod číslo jedna bylo uvařit dobré kafíčko k dobré snídaničce. Ale hlavně to kafíčko.. První pohledy před chatou nás ubezpečili, že to budou opět krásné dny i když ne, tak teplé jako v loni a bylo více než jasné, že letos se Tíček s Robinem koupat v rybníku nebudou. Ale slunce bylo vysoko nad našimi hlavami . Začali jsme naplňovat naše včerejší plány. Musíme do nedalekých Ledenic, kde máme naloženého představitele hlavní role a sice našeho čuníka. A tak jsme vyrazili. Chatu jsme svěřili Vlastě a hurá pro žvanec. Bylo rychlejší než jsme si mysleli. Starý dědula který má na svém hřbetě nejméně 80 let měl vše v pohodě připravené. Jen jsme to naložili zaplatili, poděkovali a hurá zpět k rybníku. Pochopitelně že došlo taky na tu snídani. A hlavně už jsme si vychutnávali venkovní pohodu. Kamarádi pořád nikde. Tak jsme se dali do řezání dřeva museli jsme chvíli čekat abychom nevzbudili zdejší osadníky, ale po té deváté jsme se na to vrhli No a pak se začali objevovat známé tváře. Přijel Rodin s Ivčou, a za chvíli se to začalo rojit. A tak jak to bylo všechno hektické, s výměnou chaty a já věřil, že to bude pro mnohé problém , opět jsme se sešli v hojném počtu. Měl jsem radost.
        Po desáté jsme si uvědomili že by bylo záhodno kdyby se čuník už točil a tak já jsem si vzal na starosti oheň a Tíček s Robinem a Vlastou prasátko . Abychom trochu urychlili opékání, bylo třeba ho zabalit do alobalu . Stalo se. Pochopitelně že předtím bylo zručně naraženo na kůl ( rožeň). Taky jsme narazili soudek. No ten už včera a to je velice podstatná věc. Bez toho se grilovat nedá. No a pochopitelně bylo pořád o čem povídat. A s tím jak přijíž-
děli další kamarádi , bylo těch námětů více a více.    
Oheň vesele plápolat, čuník byl přemístnen na své čestné místo na rožni a vše se rozběhlo úplně normálním životem. Pochopitelně se tady objevilo mnoho dobrůtek z různých kuchyní. Také sortiment pitného režimu se rozrostl, takže bylo jasné že nejen hladem, ale ani žízní opravdu neumřeme. K vítaným hostům pochopitelně patřil Toník s Evinou. Lidi kteří s námi opravdu hodně prožili. Nejvzácnějším hostem byla ale Květa s Pepou. Květulák jak už jsme několikrát psali povýšil do funkce tarostky Krásného Údolí. Myslel jsem si že ani nedorazí. Ani se neozvali. Až nakonec se ozval telefon a zjistili jsme, že už jsou nedaleko. Takže radost byla velká. Dorazil Pepa s Evou, jako jedni s posledních i když se holedbali, že pojedou už v pátek, ale nějak jim to nevyšlo. Přijeli i Tikovo kamarádky, které s námi byli i v loni. Ale ty se dlouho nezdrželi. Přijeli i naše hrázistické zpěvačky Jiřka s Máťou.
Odpoledne jsme si zpestřovali střelbou ze vzduchovky, kterou přivezl Tíček a protože bylo hodně broků, tak se střílelo, a střílelo a střílelo. Ale hlavně povídalo. Nejbouřlivější konverzace byli ve chvíli, kdy jsme se dostali na hodnocení politické situace v naší slavné , malé zemičce. Tady byla na koni právě Květa a ta nám zase trošku více rozšířila obzory, s pohledu starostky městečka. Nu což lepší už to nebude. Jednou jsme zvonili klíčema , tak si to zasloužíme. Ale jak můžete vidět na další fotečce, našim zpěvačkám to opravdu ani trochu nevadí Proč taky, pokud existuje letkvar jménem Fernet, tak co bychom se nějak rozčilovali. Vždyť na světe je krásně….. že.?? Mají pravdu tato děvčata. Život je od toho aby se žil. Tak co. Den se přehoupnul přes poledne. Ohýnek dále plnil svojí funkci. Někteří nedočkavci se pustili znovu do opékání klobásek, salámků a chlebíčků. Tík vystřelil svou 2 521 diabolu. Což to ještě šlo, ale když vzala do ruky zbraň Ivana ( řečená Dajána – to vám byla kočka než si našla Robina ) Ten jí úplně zkazil. To už jsme si zase tak jisti nebyli, že je tu až tak bezpečno jak se nám to zdálo ráno. Různě jsme si pomalu a jistě hledali malé ukryty, protože co kdyby, že ?? Ale nakonec nikdo nepřišel ke střelné ráně. Ještě že nestříleli naše zpěvačky. Že ?? Jak říká klasik …. Když se čas naplnil…. To přišla ta chvíle, kdy nám šla huba šejdrem a kdy jsme směřovali myšlenky jen jediným směrem a sice k ohýnku. Všemožně jsme se začali navzájem přesvědčovat, že teď už ta pravá chvíle sundat toho čuníčka z roštu, že už se tam opaloval dost dlouho a že by bylo v hodné jej okoštovat a přesvědčit se zda se nám na tom ohýnku přece jen nějak nezkazil.
        Stalo se. Čuník, hlavní postava dnešního dne byl sundán ze svého otáčivého lože a pochopitelně než se dostal na talíř, byl ochutnáván ze všech stran. Kdo zažil podobnou akci ví jak to probíhá. I dva psy co se tady nachomítli se měli dobře. Až moc. No a pak jsme se na to vrhli, doplnili masíko o hořčici, křen s jablkem, okurky a jiné poživatiny, no a pochopitelně chleba i když na ten se těžko vydělává ale tady k tomu masu je opravdu třeba a když je čerstvéj tak je opravdu dobrej. Nastala taková ta chvíle nekotrolovatelná , kdy se ozývalo jen mlaskání a funění a srkání a jiné zvukové efekty. Ale jinak byl nádherném klid. Všichni jsme si pochvalovali. Pro tuhle chvíli jsme sem vlastně jeli a bylo vidět, že máme na toto stejný názor. Ale my romantici víme že jsme přijeli i pro jiné věci. Právě proto, že se nás tady sešlo tolik z bývalé party, že jsme se dovedli sejít na břehu rybníka a pokecat o všem možném. Tenhle zážitek je mnohem větší než to prasátko.
        Pak přišla chvíle odpočinku, nějaké to kafíčko , najednou se všechno jakoby ztišilo. Přišla chvíle na kterou jsem se těšil hlavně já. Jednou dvě provokativní slova jako že by se mohlo zahrát a začali jsme pomalu vyndávat zvučící dřeva. Víte ono je něco jiného hrát v divadle něco jiného v hospodě country bál , nebo jen tak u stolu a úplně něco jiného je zahrát si u ohně . Fakt jsem se těšil . A věřím že se tady pár jednotlivců těšilo se mnou. Bohužel Tíkovo omladina asi neholduje těmto radovánkám a brzo se zvedli , rozloučili a odjeli k domovům. Třeba se tady necítili tak dobře, jak bychom si přáli. Z celého zvuku Hráze začali ubývat nástroje a za chvíli se hrálo jen na kytaru a na basu, ale to nám moc nevadilo . Zase jsme si vzpomněli na chvíle, kdy tyhle hity byly novinkami a kdy se všichni okolo ptali ,co to je a kde jsem to vzal . Dneska si jen stěží vzpomeneme na slova a když jo, jsme sami šťastní jako blechy. Ale ta hloubka a ta síla. A těch vzpomínek. Jen přivřít oči . 
No nemyslím to tak jako Květa s Robinem, nevím na co zrovna myslí když se tak mračí. Nebo že by jenom zastrašovali ?? Večer pokročil, nad hlavou bylo spoustu hvězd. Rozloučili se další osobnosti, jak jinak než naše zpěvačky, které vždycky všechno z organizujou a moc se těší a pak jak vítr rychle vypadnou. Asi domu ,ale to se nedá nic dělat takovej je svět. No a tak šel večer. Pořád nějakej ten pokec nějaká písničky pochopitelně dojíst co zbývá a dopít co je ještě v dosahu . Čas pokročil a ručičky hodinek již dávno ukrajovali další den . A zase jsme u klasika. Věčná otázka, kdy že to vlastně končí den a začíná noc.?? To je jedno . A tak jsme sice pomalu ale přece taky rozhodli o tom že půjdeme spát. Naše řady prořídli a tak původní strach že se do chaty nevejdeme už odešli . Místa bylo dosti. A tak jsme vyhledali svá místa. Já s Tíkem jak jinak než na verandě, ostatní uvnitř. Byla to zajímavá varianta neboť podlaha zde lepila od vlhkosti a moje larisa zde zanechala spoustu chloupků. Nadměrné požívaní tekutin nás ještě v noci donutilo zkontrolovat okolí chaty a zjistili jsme že drobně pršelo . Ale ráno bylo zase nádherně. Než jsme se vybatolili ze spacáků, chvíli přece jenom trvalo, ale spíše proto že jsme ještě nějakou chvíli kecali . Pak jsme se opět vrhli do lůna přírody. Program byl podobnej jako včera. Začít se musí kafíčkem . Po včerejšku bylo jasné že musíme přidělat i dřevo . Po pátečních zkušenostech , že tady moc dřeva není jsem se rozhodl udělat lesní pich někde jinde kde to znám . Vzal jsem si sebou pořádné dřevorubce a šli jsme na věc. Sice jsme jeli kousek dál než včera ,ale hned na první pohled to byla dobrá volba. Vjeli jsme do lesa kde jsem to dobře znal a hle , hned u cesty – souška jak malovaná. Co přišlo potom bylo ještě lepší neboť její poražení bylo opravdu otázkou okamžiku. Než se Tík otočil s autem solidní souška byla pokácena, nařezána a než dupnul na brzdy už jsme mu je cpali do auta.A tak by se dalo říct že celá operace trvala opravdu jen pár minut. Snad 6 – 8 a to opravdu. Byli jsme náležitě pyšní na sou práci a protože to byl přeci jenom pich , neboli zlodějna, uháněli jsme směrem k chatě co  to dalo. Tam už bylo vše připraveno k dalšímu pokračování. Dneska bylo na programu další grilování, tentokráte to byl živočich daleko menší ale přinejmenším stejně chutný a sice kuřátko. A tak opět začalo tect pivíčko, limonády a zbylo zde nějaký ten zbyteček ze včerejška takže do začátku to stačilo. Chyběl tady jeden pes, kterej nám v noci sežral nějaké ty žebra i s drátama, měli jsme o něm trochu strachu . Tík se pustil do přípravy kuřátek a den pokračoval . Zkušenosti napovídali že to dneska nebude trvat tak dlouho a tak jsme nařezali dřívi složily udělali žhavý základ a pak zase pokračovali v pomalém uklízení zbytečků. Pochopitelně byl čas i na vzduchovku a jiné menší zábavy. Zásoby pomalu mizely a tak jsme nedočkavě zhlíželi k ohni.
        K polednímu jsme se dočkali svátečního oběda. Rozporcovali jsme malé opeřence a věřte s chutí se do nich pustili . Odměnou za čekání nám byla pochoutka jakou oceníme jen my.
        No pak už nebylo nic co by nás drželo na této chatě. A tak jsme začali s uklízením . To je vždycky ta nejhorší chvíle. Za prvé se to nikomu nechce dělat a za druhé je to náznak toho že něco hezkého končí …
No vše bylo dáno do původního stavu , aby byl majitel spokojen, vše bylo zabaleno a mohlo se vyjet k dalším dobrodružstvím vstříc. Hodnotit akci je lehké, věřte nebo nevěřte , opět se to povedlo ….

         Pett
 
 
 
 
 MALÉ POKRAČOVÁNÍ PRASÁTKA – GRILOVÁNÍ U VÍTI
 
No co si myslíte. Původem této malé akcičky byl fakt, že nám zbylo trochu piva a to bylo třeba vypít. Tak někdo nadhodil jen takovej nápad, kterého se hned chytli všichni přítomní a tak hned týž den navečer jsme se sešli u Víti na zahradě kde jsme pochopitelně měli to co nám chybělo a sice kolínka a ty jsme začali bravurně grilovat. A jak se říká zase v tom lítáme… I tohle byla pohodovka. Zase se kecalo i hrálo na kytaru , zpívalo a zase jsme čučeli do plamenů , plni očekávání, kdy oheň vydá své zajatce. Odpoledne to bylo krátké ale příjemné . Nemusím říkat že grilování nám problém nedělá a že jsme i toto zvládli velice dobře. Bylo to chutné i když porce byly menší . Ochutnal každý kdo šel kolem ,ale to nevadilo neboť jsme byli stejně najedeni z chaty. A když bylo snědeno jen jsme tak požulovali opravdu šťastni i za tento podvečerní dodatek velké akce – opékání čuníka.
Poděkovali jsme našim hostitelům, ponechali paní domácí ten správném bordel a pomalu se odklili k domovů. Ale kdybyste si mysleli, že jsme se šli válet , tak to teda ani omylem, šli jsme sportovat , protože většina z nás již několik let po sobě chodíme vždy v neděli večer hrát florbal a pomalu jsme tam v táhli celou naší partu. A tak co jsme s polykali to jsme taky vyběhali. Ale povím vám byla to dřina …..
 
 
HRANÍ PRO ČARODĚJNICE
 
To vám byla podivná akce.Naše zpěvačky kromě toho že milují naši skupinu, nás samotné, své nejbližší, se ještě věnují dalšímu koníčku. Po pravdě řečeno ani nevím jak to mám nazvat, ale z hlídli se vědách okultních a snad i vyvolávají nějaké ty duchy, prostě jsou to naše milé čarodějnice.
        A tak přišli s prosbou, že na jejich další čarodějnickém sletu, nebo nevím jestli to mám nazvat sabatem, bychom za nimi mohli zajet i my a trochu potěšit sluch všech přítomných čarodějnic naší hudební produkcí. Slovo dalo slovo a tak jsme jeli. Tyhle akce nejsou jednoduchá záležitost, protože jsou zadarmo a né všichni členové jsou vždy nadšeni , že se může hrát i pro radost. Ale tentokrát souhlasila i naše jediná výjimka a tak jsme vyjeli směr Český Krumlov. Teď si nepamatuji již jméno vesničky před slavným historickým městem. Pravda je že jsme to našli velice suverénně, díky perfektnímu řidiči a jeho orientaci ( s prominutím to jsem byl já ). Přistáli jsme před malým hotýlkem na takovou vesničku až dost hezkým. Poznali jsme to hned neboť Máta vykuřovala a tak jsme si jí hned všimli. Zaparkovali jsme náš vozík. Víťu hned zaujala vesnická tvorba v podobě jakési kašničky. Okamžitě vyzpovídal zdejšího mladého domorodce, cože to tu mají za historickou nádheru. I když popravdě řečeno byl to zajímavý kýč. Nu což jsme mohli čekat od vsi která hostí po 3 dny čarodějnice z celého kraje.
        Hospůdka byla opravdu kouzelná. I to co jsme nečekali, že tu bylo samé ženské čarodějnické   osazení. Jejich hlavní čaroděj nás přivítal a poručil svým pacholkům , aby nám naložili na talíře, kus flákoty , pravděpodobně z oběti kterou tady umučili před naším příjezdem. No ale protože kouzelnický kuchař to velice dobře ochutil ani jsme nepídili po původu dobrého masa a slušně se nadlábli. Čarodějky si nás prohlíželi hlubokými pohledy. Trochu naivně jsme se těšili, že už si nás rozdělují na nezapomenutelnou běsivou noc. Ale jak se později ukázalo zájem čarodějnic byl směřován opravdu jen hudebním směrem. A to se až do našeho odjezdu nezměnilo. Snad by se našel u některých jednotlivců trochu jiný úhel pohledu, ale bohužel to nebylo potvrzeno žádným větším projevem. No a tak nezbylo než se pustit do toho proč jsme vlastně tady a co nám jde asi nejlíp a sice hudební produkce. Začali jsme hrát a opravdu by se dalo říct, že jsme pár srdíček přítomných dam, potěšili. Pravda některé dost brzy odešli do svých pokojů ale ty druhé si naopak sedli k našemu stolu a když mohli přidali svoje hlasy k naším no krása, jako o volbách. V tu chvíli jsme opravdu byli silní a všechno bychom vyhráli. Musím neskromně říct, že takovéto hraní se nám opravdu hodně vede a já osobně z toho mám ohromnou radost. Vždy se mi honí hlavou těch snad už 30 let. Kdo to poznal ten mě chápe a i když si někdy opravdu lezeme na nervy, tak těch vzpomínek dobrejch a krásnejch je mnohem a mnohem víc a na ty roky nelze zapomenou. Tyhle myšlenky se mi honí hlavou pokaždé když hrajeme Tisíc hvězd, nebo Řekni hvězdím, nebo Let it bee, Během těhle písniček se mi promítají ty nejkrásnější okamžiky s touhle partou.
        Večer pokročil a únava čarodějek byla čím dál více znatelná. I pán hlavní se přišel rozloučit, moc nám děkoval a odešel se svou čarodějkou do hajan. My jsme zahráli ještě pár , jak my říkáme pecek a pak se celá společnost rozpadla. Tolik očekávané nabídky na kouzelný večer nepřišli a tak jsme se slušně rozloučili, rozdali poslední smutné pohledy a vydal se k autu. Děvčata nás doprovodila, jako by naše ochranka. Cestou pronesli ještě několik historických příhod ze zdejšího kostela. Už si to tolik nepamatuju ale bylo to nějakém bezhlavém rytíři a podobně. Popravdě bál jsem se jiných rytířů , než nám bylo předhazováno a jak se ukázalo v první vesnici , moje obavy byly na místě protože hned v první vesničce nás lapli policajtíci . Dokonce mi ukradli kousek mého drahého dechu, schovali si ho na památku někam do trubičky, uznale pokývali hlavou, oznámili mi že mi nesvítí jedno světýlko na spz ce ( to ještě neviděli, že mi nesvítí ani jedna brzdovka) , ale nakonec se ukázali jako slušní pracující lidičkové a propustili nás s přáním příjemné cesty. Řeknu vám to člověka ve 2 hodiny v noci opravdu potěší. Ale opravdu to myslím vážně. Mám rád slušné lidi. No a pak jsem jenom vyložil moje kamarády a po druhé hodině jsem zalehl do svých příjemných larys. A tak je třeba říct, že to byla opravdu příjemná akce a že nám tam bylo moc hezky. Děvčata tam zůstala nebot druhý den načerpat vydanou energii na nějaké kameny na Kleť, které mají opravdu kouzelnou moc. No budiž. Tak zase někdy na nějakém sabatu a pořádně si zalétáme na koštéřích.
 
Pamatuješ ještě Erbenovu Polednici?? Tak tohle je paráda,
 napsat současnost a přitom zachovat rytmus a slovosed a význam
 klasika!!!
 
 K. J. Erben - Finančnice
 
 U záložny lidé stáli,
 z plna hrdla křičeli.
 Kde jsou naše prachy, králi,
 kam úspory zmizely?
 královy jim ruce kynou -
 mlčte, dám vám svobodu!
 Lid však kleje: piješ víno,
 nás posíláš pro vodu!!!
 Tady každá rada těžká
 ve čtvrtek i v pondělí.
 Zeptejte se Klause, Ježka,
 kam se prachy poděly.
 Král jim hází hračky z věže -
 Klause, Ježka, Kohouta.
 Všechno marno, Klaus i Ježek
 bum bác letí do kouta.
 Bude-li vám, lidi, zima,
 bude-li se krátit dech,
 chcete-li se míti prima,
 čtěte si v mých dramatech.
 Zase křičí, rudnou v líci -
 čti si svoje kydy sám!
 Že na vás, vy nezbedníci,
 Koženého zavolám?
 Pojď si pro ně, zbohatlíku,
 pojď, vem si ty zlostníky!
 A hle, kdosi bere kliku,
 lodě, banky, podniky -
 Jako stín se ruka plíží,
 na co sáhne - otočí.
 Z obýváků, ložnic, spíží
 vybírá si obročí.
 Již vztahuje černé ruce
 po chlebě i po soli -
 Sametová revoluce
 dneska právě vrcholí.
 Slyšte, první, druhá, třetí,
 v poledne zvon udeří -
 klika cvakla, dveře letí -
 EU vchází do dveří.
 Ve mdlobách tu národ leží,
 na čele se perlí pot.
Pokladna je prázdná, temná -
 zbudou prachy na důchod?
 
 
 
 
HRANÍ ČARODĚJNIC 30.,4. 2010
 
Je je to je doba než se dostanu k tomu psaní .To je ale tou novou dobou, pořád na něco musíte myslet a pak zapomínáte na vzpomínky.
        Tak honem to musím napravit. Tahle akce byla hezoučká a konala se v nedalekých (asi 25 km ) Dvorcích u Suchdola nad Lužnicí . Pozvali nás a tak jsme vyjeli a byli jsme docela rádi že nemusíme hrát doma. Nějak po posledních čarodějnicích kdy si z nás pár lidí dělalo srandu a smálo se nám do očí to prostě odmítáme.
No nic vraťme se do Dvorců. Víte ono je to pořád stejné – nabírání kapely – dojetí na místo konání, tam se ještě dostavovala májka. Vypadalo to opravdu nebezpečně. Ale nakonec zruční a silní chlapíci pomocí techniky zvládli svoji práci a tak jsme mohli začít stavět aparaturu na návěs. Přijeli i naši kamarádi z Prahy , kteří si nás kdysi našli na internetu a pak když mohou tak přijedou na naše vystoupení. Je to strašně příjemný pocit a navíc ještě nešetří chválou a tak je to všechno moc fajn.
No vše bylo postaveno, připraveno a tak jsme mohli začít. Jak jsem řek hrálo se venku na návěsu. Lidi pentlovali mezi výčepem a venkem a tak pořád někdo před námi byl. V přestávkách jsme se i my posilňovali a tak i celá nálada kapely se vylepšovala každou přestávkou. Jediné co nám trochu kazilo náladu , bylo to že se začlo poměrně hodně ochlazovat, ale v zábavě to nevadilo. Vydrželi jsme my i kamarádi i lidi a až po půlnoci se rozehráli poslední písničky. Byli jsme rádi, protože zítra nás čeká ještě jedno hraní a sice v Rapšachu . Tak jsem se rozloučili naložili , nebo složili, jak chcete, svůj cajk a hurá domu. Napřed s Milanem a pak s dalšími kamarády a tak když jsou všichni v posteli tak já ještě uklízím aparatůru a tiše nadávám. Ale co naděláš. S dětma nezatopíš … Pett
 
 
                         HRANÍ V RAPŠACHU
        No a je tady neděle a naše další hraní. Jak jsem se zmínil bylo to na Rapšachu, kousek od rakouských hranic. Byla to zvláštní akce. Proč? Na to by bylo víc názorů, ale já budu psát ten můj pocit. Ten byl moc příjemnej. Milda se třeba divil proč to hrajem, když je to zadarmo, ale to jsme ani nekomentovali, prostě jsme to hrát chtěli. Bylo to na oslavu svatého Zikmunda, jmenovalo se to Zikmundohraní a byla to akce která trvala od brzkého rána do večerních hodin a mezi tím se na podiu vystřídalo přes 40 skupiny hudebních nebo tanečních. Všechno perfektně naplánované, když skončila hudební skupina, na jevišti před návěsem zatancovala taneční skupina a mezi tím zadrátovali zvukaři další skupinu. My jsme měli hrát kolem druhé hodiny ale protože to bylo trochu posunuté, došli jsme si di útulné hospůdky na pivko a kafíčko a nenápadně oknem pozorovali naši konkurenci. Když přišel náš čas přemístili jsme se k podiu. A když dohráli naši předskokani vlítli jsme na podium, zvukaři nás zapojili. Celou akci zvučil náš kamarád Fanda Kropík, který nám točil naši první kazetu a to bylo pro nás velice příjemné zjištění. Taky hned po první věci se v odposleších ozvalo … jako za mlada, jako za mlada… to byla ta správná vzpruha a my jsme do dalšího vystoupení dali snad všechno co v nás bylo. Myslím že jsme se líbili a podle Franty to opravdu hrálo. Odehráli jsme asi 6 písniček a opravdu spokojeni jsme se odebrali k autu, schovali nástroje, a vrátili se na gulášek což bylo jediné platidlo za tuto akci ,ale to nám opravdu nevadilo , nakonec i Milda si pochválil že to hrálo. Nakonec jsme se rozloučili a vydali se opět směrem k domovům , spokojeni sami se sebou . a tak ať nám to hraje aspoň takhle dál ……….. pett
 
 
 
 
 
 
                 KAREL A LÍDA PO 50 LETECH
Jo to to letí kdo by to byl řek . Už je to 50 let co jsme v jeden a ten samý den spatřili oba světlo světa. Z hruba asi tak po 18 letech jsme spatřili jeden druhého na oslavě kamarádových narozenin a rozběhl se příběh naprosto nejkrásnější, místy pohádkový, někdy jak to bývá, smutný a nakonec s koncem , který jsme tenkrát asi opravdu nepřáli. Ale mezi tím se nám narodili dvě světové děti a zaplať pán bůh, snad jsme je vychovali dobře. A tak aspoň tohle po nás zbylo a když chceme a zavřeme oči i spousta přenádhernejch vzpomínek , na ty nejkrásnější chvíle se na chvíli vrátí. A to všechno jen dokazuje starý známý fakt, že si lidi mnohdy neváží toho co mají kousek před sebou a k čemu jen stačí natáhnout ruku, aby to nikdy neztratil. Přesto že se naše cesty rozešli , žijeme dál ve vzájemné pohodě, pomůžeme jeden druhému, fandíme synovi ve sportu ,sedneme si ke kafi a tak není divu, že jsme se rozhodli naše společné výročí oslavit taky dohromady, protože kamarády jsme měli společné a oba jsme chtěli je mít tento den při sobě. A myslím, že se tato chvíle opravdu povedla.
        Oslava se konala v hospůdce ve sportovní hale. Právě dcera se synem se postarali o občerstvení a udělali trampské chleby, letitou pochoutku z našich Kancléřských táborů a když jsme to řekli poprvé doma, bylo to bráno jako opravdu dobrej nápad. No a nějakej chlebíček s obvyklou česnekovou pomazánkou ale i jiné pochoutky. Lidiček přišlo opravdu hodně a byl to nádherném podvečer, plnej pohody, hudby a jídla. Dokonce jsme tady měli nějaké švédy, kteří sem zavítali, kdysi asi byli profesionální tanečníci a tak zatancovali i nám k oslavě, byli opravdu dobří. Navíc kapela hrála jak o život a tak já jsem byl opravdu moc spokojenej. A i na ostatních byla vidět pohoda dnešního dne. Já dostal houpací křeslo a doutník a tak jen čekám na chvíli kdy do něj usednu a opravdu si doutníček vychutnám , bude to ve chvíli, kdy snad nebudu mít žádné starosti. Esli se toho dočkám ……Oslava s končila až v pozdních večerních hodinách, po desítkách písniček a hodinách prokecaných s kamarády. A já všem moc děkuju všem kteří přišli a všem bylo aspoň tak příjemně jako mně. Děkuji i Lídě a přeji ji vše nejlepší, pohodu a lásku v srdci . No a mým dětem za pomoc, jsou to šikulíci. Tak zase za dalších 50 let, ale to už nebudeme fotit to by se nám lidi smáli, ale to nevadí. Třeba se zrovna vrátíme z Příběnic, sednem v hospůdce ke stolu zahrajem si rovnou tady rovnou , dáme si vaječném likér a budem se smát těm mladejm jak furt hekaj že je něco bolí. Tak ahoj v roce 2060……………………pett
 
 
 
                      5O let se tahá s banjem
 
…..Přišel ten den, den, den , kdy sis prvně všimnul jak se země líně otáčí……..No a to se stalo po druhé v našem hudebním sdružení. Po mně se dočkal padesáti let náš banjista Milan. Pozval nás na svou oslavu na Lipno k bráškovi. Oslava byla stanovená na 23. Června a tak se všechno nasměrovalo na tento den. Sice jsme museli počkat kvůli Jiřce, až nám dozkouší Třeboňští pišci, ale po půl 3 už jsme to mastili na Lipno. Tento den nebyl slavný jen pro Milana ale i pro jeho mamču, která oslavila požehnaných 7O let . Cesta ubíhala v pohodě s mezi zastávkou v Českém Krumlově na pumpě. Po kraťoučkém bloudění jsme neomylně přistáli před hospůdkou Milanovo bratra. Všichni už na nás čekali a opravdu s naším příchodem se začala tato příjemná oslava. Předali jsme dárky oběma oslavencům, chopili jsme se nástrojů a začali jsme naší hudební produkci. No, můžu vám říci, že jsme zase po dlouhé době mazlili s každou  písničkou. Hlavní postavou byl pochopitelně Milda, ale tentokrát to nikomu nevadilo. Celé hraní mělo dva úžasné momenty. První byli lidičkové, kteří nás poslouchali a nešetřili chválou, což bylo více než příjemné. Druhá věc, že se k nám přidal jeden z Milanovo kamarádů na saxofon a byla to paráda. Opravdu to byl moooooooooc príma. Že nebyla nouze o jídlo taky nebylo třeba říkat , byli jsme přejedeni a taky tady kolovala výborná medovina, že i já jako řidič jsem neodolal a dal jsem si frťanka. No a další krásná chvíle bylo půlnoční překvapení , když Milanovo brácha se ženou rozdali lampionky štěstí. Každej jsme dostali jeden, museli jsme si tam napsat svoje štěstí a pak jsme zapálili zdroje tepla a pustili jsme je k obloze. Zajímavé bylo, že všechny balonky letěli jedním směrem kromě jednoho jediného. Nějaké mladé dvojici letěl balónek směrem úplně jiným než ostatním. Drželi se kolem pasu , hlavy u sebe a zasněně koukali kam jejich tajné přání letí. A já jim přeji aby se jim splnilo. Bylo to strašně zvláštní a dojemné.
 Pak jsme se vrátili do hospůdky. Milan ještě chtěl hrát, ale naše společnost už chtěla skončit a tak jsme už nástroje do rukou nebrali. A tak nás vystřídal bráška Honza a začali s Milanem hrát ve dvou. Ještě jsme vyslechli 2 písničky a pak jsme se po anglicku ztratili. Opravdu musím říct, že to bylo příjemné posezení s nádherným hraním, až se člověku pořád vracela otázka, proč je všechno momentálně v kapele tak jak je a proč není chuť obnovovat náš herní seznam a vymýšlet nové věci. Rozvezl jsem své polospící kamarády po jejich bytech a tak jak je to vždy zvykem, dostal jsem se do postele jako poslední. Ale to jen detail, že ?????
Tak zase příště kamarádi – kdo je další na řádě- a dožijeme se toho ??? Ahooooooooj   PETT     
  
                      Příběnice v podzimních barvách
 
Tak kamarádi. To byl letní nápad a konstatování, že i když tady jdeme asi po 30 tak nemáme Příběnice nafocené v podzimních barvách. A tak se tohoto chytlo silné jádro a i když tomu ( díky počasí ) do poslední chvíle nikdo nevěřil. Přeci jen jsme se 30. října v 6,45 sešli na vlakové zastávce.
Tík, Robin , Ivana (chválíme) a já .No přátelé snad to přežijeme. Jdeme do naší země zaslíbené.
 
Takhle jsme jí viděli i 1.května 1980, kdy jsme šli tuto trasu poprvé a vůbec jsme netušili kolikrát zde ještě půjdeme a zde povedeme i jiné generace. Které nám projdou rukama.
No a letos to jdeme podruhé. Jak jsem řekl hlavní důvod byly podzimní barvy. Trochu nás mrzelo , že jsme přeci jen očekávali trochu větší účast, ale počasí které se v posledních 3 dnes rapidně změnilo, asi bylo velkým důvodem našich kamarádů, nejít. Nejvíc nás mrzel Sojče s Evou a ještě v Táboře jsme věřili že dorazí na poslední chvíli ,ale nestalo se tak a tak jsme zůstali čtyři.
        Příjezdem vlaku začala stejná anabáze jako každý rok. Vláček vypadal jako nový , no uvnitř to řvalo, jak řekl Robin ty brzdoví destičky je třeba vyhodit. Ve Veselí jsme potkali našeho bývalého vedoucího a našeho kamaráda Pepu Novotného, který byl pro nás vždy velký vzorem a člověkem s velkým Č. Pokecali jsme a bylo vidět, že i z jeho strany to bylo setkání příjemné. Sedl si s námi do kupé a povídali jsme. V táboře jsme se rozloučili neboť Pepa jel do Prahy a my se v nořili do ulic historického města Tábora. I tady je určený scénář, který se léta moc nemění. Takže první zastávka v cukrárně kde si jako vždy dáme koktejl a něco sladkého na zub. No a kávičku. Pak jsme vyrazili na další trasu. Směr obchoďák a tam jsme doplnili po krátké poradě své batužky abychom, pokud neumrznem , neumřeli hlady. Dále naše kroky vedli na náměstí. Počasí nám čím dále více dokazovalo že se s námi tento víkend mazlit nebude a tak jsme se bez nějakého většího zdržování vydali zpět. Ještě jsme prohlídli obchoďák , více méně abychom zkrátili čekání na vlak a nachytali ještě nějaké to teploučko. Na nádraží nás čekalo překvapení v podobě odjezdu vlaku z jiného nástupiště než jsme byli celá ta léta zvyklí .A kdyby nám to neřekli kolem jdoucí babičky tak jsme to ani nevěděli.
        Přijel jen jeden vagónek takže zase ne pověstná Bechyňská střela.. Ale i to jsme přežili. Průvodčí několikrát upozornil, že tento vlak nejede do Cerekve. A tak jsme ho dost rozhodili když přišel štípnout lístky, když jsme se zeptali zda to opravdu do tý Cerekve jede. Chvíli stál a když viděl že se začínáme smát, tak si ale opravdu hodně oddychl. Po dvaceti minutách jsme vystoupili v Malšicích, kde byl cíl více než jasný. Hospoda a oběd. Naše obavy, že bude zavřeno byly neopodstatněné a tak jsme zasedli a vychutnali si polední chvíle. Každý si dal na co měl chuť. Ale nejsme tady od sezení , tak zaplatit a hurá dále do lesů. Vyrazili jsme. Opět se ujistili jak se Malšice rozrůstají. Před námi se začali objevovat podzimní scenérie a bohužel i první stoupání. Pod kopcem jsme nabrali dech a vyšlápli jsme to jak za mlada. Vychutnávali jsme si každý krok naší cesty.                                                                                                                                                       
. Kdysi jsme další zastávku dělali v Dobřejovicích, u stařečků, ale bohužel jejich svíčky už dohořeli a mladí hospodu neotvírají kvůli několika bláznům, kteří si chtějí dát dvě piva a klobásu. Ale to nevadilo. Prošli jsme kolem, mlčky se podívali na zavřená vrátka  a pak už jen  před námi bylo jen klesání ke Stádleckému mostu . K tomu kouzelnému mostu nad Lužnicí, který přestěhovali z Vltavy na Lužnici , když na Vltavě stavěli přehradu. Netrvalo dlouho a už jsme stáli na jeho dřevech. I tady vše prošlo nemalou změnou. Jezdí tady jedno auto za druhým a shodli jsme se na tom , že to opravdu není dobře.
        Robin si zase musel vyměnit boty a zalepit puchejř. To už bývá skoro taky tradice. Vychutnali jsme si partu vodáků, kteří nejen že řeku nesjeli, ale utopili jednu z lodí i při koníčkování. Pochopitelně že jsme se změnili v bandu kritiků a radilů. No nakonec s ujištěním, že my bychom to udělali lépe jsme se pomalu začali balit a šli o dům dál. Neboť dneska nás tížil čas. Bude brzo tma. Tak jsme šli. Řeka nám nabízela svoje kouzlo. Na mnohých chatách bylo plno . Barvy byly krásné a chybělo jen to sluníčko. To se bohužel ukázalo až navečer, což zase nebylo dobře, protože to byla předznámka toho, že noc bude studená. Trochu jsme se zasekli na Lužičance, kde měli během chvíle otevírat, ale představa tmy až dojdem na místo byla silnější a tak jsme přece jen  šli dál. Zanedlouho se před námi otevřel palouk „ s naší chatou“ od které nikdy nemáme klíče. Ještě chvíli jsme diskutovali o tom, zda nepopojít na hrad a přenocovat tam ,ale myslím že zvítězil rozum a zůstali jsme zde. Já nevím jak ostatní, ale pro mě to byl nádhernéj, krásnej pocit. Sundali jsme bágly a začali připravovat dřevo. Večer bude opravdu dlouhý. To nám nedalo moc práce. Tík a jeho specialní ruská pila jeli jak motorovka. Zanedlouho vzplanul ohýnek. Nanosili jsme sem sedačky a začalo se vařit. Všichni  jsme chytali kousky tepla, a když byl čas, každéj si rád dal něco teplého do žaludku. Pak došlo na jídlo, kafe , punč a zahřívala i Víťovo slivovice, která zbyla po akci s prasetem a kterou jsem vzal sebou.
Aniž jsme se nadáli, bylo tu šero a nakonec tma..Několikrát jsme zatlačili myšlenku, že půjdem do hajan. A to bylo dobře nakonec jsme vyndali kytaru a údolím zase po nějakém čase zněli písničky jako tenkrát…Povídali jsme, vzpomínali, zpívali. A tak jsme vydrželi až skoro do půlnoci. Pak jsme se poměrně dost rychle zasoukali do spacáků a za chvíli bylo slyšet oddychování, ale i chrápání a začala dlouhá, neteplá noc. Ale asi jsme byli všichni dobře vybaveni a tak jsme to přežili až do ranního svítání.
        Jedna věc byla zvláštní už večer. Nebyl tady slyšet ani ptáček a když jsme mlčeli bylo to nádherné fascinující ticho. A tak i ráno .O proti jiným předešlým rokům, kdy ptáci zpívají již od dvou až třech hodin, bylo zde krásné hrobové ticho. Zatím co večer byla namrzlá tráva už kolem 10 hodiny, ráno bylo trochu tepleji a bylo to znát. Robin opět rozdělal ohýnek a tak jsme se začali pomalu trousit. Opět se uvařil čaj, káva a jiné dobrůtky. Znova jsme nachytali trochu tepla a než jsme se nadáli bylo devět a tudíž čas k odchodu. Znáte to, to se jen tak postává, kecají se hlouposti, všemu se smějete, díváté se do okouzlujících ohnivých plamínků a najednou se někdo podívá na hodinky a jeho zakletí všechny ujistí , že je něco špatně. Rozloučili jsme se pohledem s loučkou a „naší chatou“ a vyrazili jsme k Táboru. Brzo jsme se ocitli pod příběnickým hradem. Všichni jsme se ujistili, že podzimní pohledy jsou úplně jiné a že je opravdu mnohdy vidět to co na jaře nebo v létě nevidíme. Pokochali jsme podhradím i hradem nad hlavou a popošli dál proti proudu . Každý krok byl nádherný. Tady v údolí bylo i docela teplo. Jen místy bylo jasné, že někde na place bude zase dost zimno. Další přestávku jsme měli jako vždy  u Matoušovského mlýna. Znovu jsme zalovili v bagáži a vylovili poslední kalorické bomby, abychom se posílili před poslední etapou cesty. Chvíli jsme zde pobyli, zavzpomínali. Blížili jsme se k Harachovce..I tady jsme měli jasnej cíl a navíc zde měli vepřové hody a tak nebylo co řešit. Dali jsme si řízečky s okurkou. Byly výborné. Navíc tady hořela krbová kamna a vydávala opojné teploučko. I to jsme si vychutnali .. Poslední úsek cesty je vždy nejhorší a to i proto, že tady je asfalt což na poslední kilometry není to pravé ořechové. Ale zvládli jsme to. Dokonce se mi zdálo, že to není tak hrozný. Po příchodu do Tábora zbývalo i pár minut, tak jsme si zašli do cukrárny na kafí a něco sladkého. Jak by řek klasik, byla to taková pěkná tečka za tím naším výšlapem. Iva přežila i to , že jí Robin nekoupil svetřík, i to že šminky na Příběnicích moc nefrčí. Ve vlaku kromě hezké průvodčí jsme si ještě zahráli pár písniček a když jsme vystupovali v Třeboni z vlaku , mysleli jsme že nedojdeme vůbec domu. Ale došli a podzimní Příběnice byly kouzlené. Nevěříte ??? veřte….Tak zatím ahooooooooooooooooooooj Pett 
                  Jen to sluníčko chybělo