Zimní stanování na Kanclíři
Znáte to, když jste mladí napadne vás ledacos, přijímáte různé výzvy. A tak jednou slovo dalo slovo a nápad byl tu. Neznáme naše tábořiště v zimních nocích. A to se musí změnit. Pojedem v únoru tábořit na Kanclíř. Víte neměli jsme ani strach že nám bude zima. Už dříve jsme se vybavili slušnýma spacákama s péřovou vycpávkou a věřte zima v nich teda opravdu nebyla. A tak jedné krásné soboty. Jsme sešli na naší oblíbené vlakové zastávce Třeboň – lázně. Naše nejsilnější oddílové jádro. Prostě všichni vedoucí a rádci a kamarádky z Toužimi. Nasedli jsme hned vytáhli kytaru a i když to bylo jen 15 minut jízdy, stačili jsme si zazpívat pár písniček. Odměnou nám bylo, že nás lidi přemlouvali , abychom nevystupovali a jeli s nima až na konečnou. No přátelé to se nedalo. Měli jsme přeci jasný cíl. A kdyby ti lidičkové věděli, kde budeme dneska spát, asi by si mysleli , že jsme se zbláznili. Vystoupili jsme v Majdaleně a vydali se nám známým směrem. Po cestě jsme se ujistili, že hospůdka u jezu Smrťáku je otevřená. To byl další plán naší dnešní výpravy. Prošli jsme kolem Kostek a v těhle místech když v kročíte do lesa, jako byste se ocitli na domácí půdě. Nálada byla skvělá . Vtip střídal vtip a taky o prorocké řeči jak dopadneme dneska v noci, nebyla nouze. Netrvalo to dlouho a stanuli jsme na „náměstíčku“ našeho táborového místa. Velice ochotně jsme odložili , dnes obzvláště napěchované bágly. Chvíli jsme jen tak stáli a koukali na zamrznutý rybník. Snad jsme se každej na chvilku vrátili do horoucích červencových dnů. Každej asi myslel na něco jiného, ale všem nám bylo dobře. Tenkrát tady v okolí bylo dosti dřeva a tak za malou chvíli se rozhořel malý ohýnek. Nebylo třeba nic sušit, ale mlsná, která nás honila, nás k tomuto činu donutila. Prostě měli jsme chuť na pečené buřty. Najedli jsme se dosytností. Během chvilky jsme vyrobili nad ohništěm závěs a ohřáli vodu na čaj. I když jsme tady měli i děvčata, zvládla to i šikovná chlapecká říká. Nevím jak bych to popsal, ale je to strašně příjemný pocit stát na sněhu , na místě které máte tak rádi a pijete zrovna uvařený čaj. Nebojte se o experimenty není nouze. Jednou jsme vařili čaj ze smrkového jehličí, podle zkušenějších zálesáků, ale nedopadlo to zrovna nejlépe. Pořád se nám zdálo , že toho jehličí , je nějak málo a tak jsme přidávali a přidávali. Vůně čaje tenkrát byla neskutečná, ani chuť nebyla tak marná , ale fakt že se nám jazyk lepil na patro, nás nutilo k zamyšlení , že něco není dobře.
Ale to dnes neplatí. Dnes je klasika. Černý čaj , kousky citronu , trochu cukru – to je nejlepší kombinace jaké může být. Čaj jsme dneska dovařovali ještě asi dvakrát, ale to nevadilo, vždycky se našel někdo , kdo nalil čerstvou vodu a přiložil do ohně.
Další zábavou byla honička na ledě. Bylo zde ještě trochu sněhu a tak jsme vyšlapali cestičky a hráli jsme na honěnou po cestičkách. Nikdo nesměl běžet jinudy. Užilo se u toho hodně srandy. Někteří kamarádi schválně přibržďovali honící kamarády, aby je baba snáz dostala. To se pochopitelně neobešlo bez odplaty a pomsty. Když nás omrzela honička, začali jsme vyklouzávat co možná nejdelší klouzajdu . Každým pokusem byla delší a delší a její povrh klouzavější a klouzavější . Ale přišla chvíle, kdy bylo třeba myslet na večer. A protože jsme měli v plánu jít do hospůdky, museli jsme si lože připravit již teď. Nasekali jsme si smrkové větvě, Zase podle pravidla, že to přírodě moc neublíží a že to na ní nebude moc vidět. Každý už jsme měli vybraný svůj flek. Na nanosené větve jsme si dali celtu ( tenkrát ještě kalimatky nebyly). Spacák jsme připravily do báglu nahoru a vše strčili pod celtu. Vše bylo připraveno a mohli jsme vyrazit do hospůdky. Začalo se šeřit a tak jsme to riskli, že nám to nikdo neukradne i když budeme o tři kilometry dál .
A přišel další krásnej okamžik. Chvíle kdy jsme vstoupili do vyhřáté hospůdky, kde sedělo pár domorodců. Jak uviděli kytary, hned pookřáli. Jen jeden děda si odplivl ,ale já myslím že to nebylo kvůli nám. Pivo jsme měli objednané ještě dříve než jsme dosedli . Také pozice poblíž horkých kamen byla příjemná. Stejně jako celý večer. Hrálo se zpívalo. Dokonce jsme si vzpomněli na staré trampské písně, které moc nehrajeme, ale publikum si to přálo, tak zazněla, Niagára, Sosna, Bílé skály. A pak pochopitelně Bedna, Toulavej , Rovnou, Běží voda běží a moře dalších. Také Robin se neodpustil svůj ošoupaný vtip o malém kanadském dřevorubci s velkou kanadskou dřevorubeckou sekerou. Kdy po asi 10 minutách vyprávění, jsme domorodcům nabízeli , že jim za rundu rumíků prozradíme poentu jinak , že budou muset našeho kamaráda poslouchat ještě dalších minimálně deset minut. Rumíky nám nekoupili, a Robin jim poentu řekl sám o hodně dřív, po výhrůžkách, že mu rozbijou hubu , když to neřekne. Tak to řekl a chtěli ho mlátit ještě více, protože ten vtip je fakt blbej …..
Nemůžu zapomenout ani na výbornou tlačenku, kterou jsme zde dostali . Byl čas pomalu zaplatit a odejit. Domorodci nás už upozorňovali , že poslední vlak nám dávno odjel , ale my jsme řekli , že ho nepotřebujeme protože budeme spát v lese. Alkoholem opojeni domorodci to brali jako další blbej vtip a chtěli nás i být. Ale nakonec vše v dobře dopadlo. Rozloučili jsme se poslední písničkou jak jinak než Rosou a najednou jako by zde vše zjihlo. Všichni se uklidnili, mnozí zpívali s námi a když jsme odcházeli jeden ze staříků řek
„ Tak ahoj kluci, byl to moc hezkej večer „
I my jsme si to mysleli. Jen naše dvě dámy se cítili dotčené , že řek kluci. No kamarádi , venku nás čekalo nemilé překvapeni . Mezi tím co jsme hráli a zpívali jak o život, venku trochu sprchlo a taky to hned přimrzlo. Udělat krok na tomto kluzišti, bylo opravdu umění. Doslova jsme doklouzali na naše tábořiště. Kolikrát byl kdo na zemi jsme už dávno nepočítali a bylo jen štěstí, že si nikdo nic nezlomil.
A jelikož jsme naše byvaky vybrali opravdu vzorně a většinou pod smrky s hustými větvemi, naše lože ani moc netrpěli. Na celtách nebyla ani kapička. Ale to jsme ještě nevěděli, že to největší překvapení nás teprve ještě čeká.
Oheň už jsme nerozdělávali. Pomalu jsme se začali zavrtávat do svých spacáčků. Ještě jsme chvíli mluvili. Nálada byla výborná. Ještě padlo pár vtipů, narážek, ozývalo se šustění celt jak jsme se ještě vrtěli. Ale brzy všechno utichlo. Někdo se ještě na něco zeptal, ale myslím, že o tom už sám nevěděl. Odpověď taky již nedostal.
Pak to přišlo. Překvapení. Tenkrát ještě nebyly mobily, abyste se večer podívali jaké bude počasí. Všechno se jen odhadovalo. Ani předpověď v televizi nebyla moc přesná. Nejdříve nás probudilo nějaké mumlání až skoro nadávání, za chvilku jsme poznali proč. Ne nepršelo. Ale v noci přišla taková obleva, že ti co si našli místečko v dolíku , měli teď dost nepřijemné chvilky, neboť doslova a do písmene leželi v louži . No my co jsme si ustlali o
A pak, vždyť to znáte. Snídaně na ohni, čerstvě uvařený čaj, kytara a zase jiné písně než včera. Na rybník jsme si už netroufli, myslím že bychom se dneska moc nesklouzli. Bylo před polednem, když jsme měli vše zabalené. Oheň byl uhašen a přikryt . Byl čas návratu. A opět do Majdaleny na vlak a pak domů do Třeboně. Přátelé , byla to opravdu dobrá akce ….