Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co nevíte o N.Kanclíři , že třeba

16. 8. 2015

        VÍTE NĚCO O NOVÉM KANCLÍŘI? TŘEBA ŽE:

 

  1. TÁBOR ZDE BYL V ROCE 1970 – kdo tu vyrostl? Bratři Žampachové, bratři Roubíčkové, Petržala (Karel a Robin zakladatelé Poutníků), Kubička (vedoucí Zálesáků), Herdové. Ale taky Pavel Barnáš (Okolo Třeboně) Všichni, co jsme zde vyrostli, jsme museli pokračovat dál. Robin s Pettem sem pak dovedli  Tíčka, Sojku, Míšalu, Barču, Gardu, Ferdu a mezitím moře a moře jiných dětí.

 

  1. Všichni jsme vyšli z oddílu Štiky, my mladí jsme se odtrhli a založili jsme

Zálesáky. Když se v roce 1990 vrátil Junák, došlo k dalšímu dělení a vznikl oddíl Poutníků. Zálesáci zůstali jako jeden z dalších kvalitních oddílů – pod vedením Jury Kubičky.

V místech za stany byl tenkrát 8 metrový smrkový porost. V místech, kde jsou dnes latríny, byl porost vánočních stromečků a uprostřed stála stoletá borovice.

 

  1. Zde vznikla i country skupina Hráz. Hráli jsme zde u táborových ohňů. Každý táborák byl zahajován písničkou Vlajka a končil písničkou Rosa na kolejích. Při jejich zpěvu se stálo. Později Vlajku nahradila Červená se line záře. Rosa pomalu vymizela. Pavel Žampach zde složil písničku Padala šiška padala… a i jiné.

 

  1. Všechna jména pak tvořila dobrou partu kamarádů, která jezdila na vandry. A protože jim Kanclíř nestačil jen v létě, chodili jsme sem (my dospělí) stanovat i v zimě. Spali jsme na sněhu a smrkových větvích. Měli jsme ručně šité spacáky do mrazů a všude, kde byl sníh, jsme v nich spali v trenkách a tričku, i když s čepicí na hlavě. Do rána nám zamrzal často čaj v kotlíku či čutorách. Jednou jsme tady usnuli na sněhu a ráno se probudili v loužích, v noci totiž přišla tak veliká obleva. Když byl rybník zamrzlý, spali jsme na zdejších ostrovech, kde jsme v létě dělali táboráky, skládali sliby. Ostrov nesl pyšný název PORADNÍ SKÁLA. Kromě těchto akcí jsme zde strávili i vánoční nadílku, nebo jsme zde přivítali příchod nového roku. Tenkrát bylo mínus 18 stupňů. Měl by o tom existovat i zvukový záznam, který jsme natáčeli. Byly to kouzelné  dny a noci a jen málokdo tomu porozumí.  Spaní v zimě mělo jednu velikou výhodu  - nebyli zde komáři!!!!!!!!   

NEBO ŽE TŘEBA:

  1. V 80. letech byly tábory na obou dvou stranách rybníka, naproti sobě. Noční přepady a vodní války byly na denních i nočních pravidelných programech. Bylo až s podivem, kam jsme chodili na ty nápady, jak pokořit sousedy. Po třech nedělích pak vyjely bitevní lodě proti sobě naposledy. Na přídích stáli vůdcové obou táborů (Honza Bína a Pavel Žampach), pomazáni zubní pastou. Lodě přijely na metr k sobě. Náčelníci si podali ruce. Vtom všichni veslaři „dali kontra“ (zařadili zpátečku). Mír nad vodami byl zpečetěn. Náčelníci doplavali do svých táborů.
  1. V těchto dávných dobách jezdil na kontrolu táborů vždy jeden z lékařů, aby se pozeptal na zdraví táborníků,  popřípadě si sedl na pařez a zašil sem tam nějakou drobnou ranku. V dobách, kdy zde byly již zmiňované dva tábory, přijel na kontrolu pan primář Velemínský. Prohlédl jeden tábor, a pak pronesl přání se do druhého tábora přemístit po vodě. Joj, to nebyl dobrý nápad, hlavně když kormidelníkem byl Timo Vančura, který s vodou a vodáctvím neměl nikdy moc společného. Odjezd od našeho plata byl docela jistý, protože loď drželo asi 5 kluků. Plavba vypadala taky ladně a klidně. Ale u druhého plata udělali „vodáci“ osudovou chybu. Oba dva totiž najednou vstali. A tak vyhlášený dětský lékař a fotograf českobudějovické kriminálky nám předvedli první polovinu slavného eskymáckého obratu. Bohužel té druhé půlky jsme se nedočkali.

 

  1. Zažili jsme zde i chvíle kruté. Protože neoplývám fotografickou pamětí, nepamatuji si roky. Ale v době, kdy trochu zafoukalo, spadlo nám zde něco málo stromů. Jeden z nich asi 2 metry od posledního stanu. I když byl pozdní večer, všechny děti seděly v kuchyni, která ještě bývala tam, kde je teď hřiště. Dobrou práci tenkrát odvedli rádci, kteří vymýšleli všechny možné fígle, aby se děti nebály, a udělali to tenkrát moc dobře. Do kvílející přírody se ozýval zpěv (byly povoleny i mírně nasprostlé písně), křik, výbuchy smíchu. Když o půlnoci přijeli hasiči a odtahový traktor lesáků, divili se, že ani nevíme, co se kolem děje. My starší jsme to ale věděli velice dobře….

 

  1. Další prapodivná chvilka se stala při jedné z bouřek. Věřte nevěřte, při jedné z bouřek se na našem táborovém náměstíčku objevila malá žhavá koule. Skoro všechny děti byly ve stanech, jen nějaký jedinec se zrovna procházel po cestičce. Naštěstí se zastavil. Malá žhavá koule asi 5 – 8 vteřin poskakovala na cestičce a pak se skutálela do rybníka. Přátelé, takovou ránu jste ještě neslyšeli. Ty rány byly vlastně dvě, jedna od kulového blesku, a ta druhá, jak nám kámen spadl ze srdce (asi do kalhot).

 

NEBO ŽE TŘEBA:

  1. Jak to tak bývá, zvláštní chvílí byly návštěvní dny. Je to chvíle, kdy si vedení odpočine a moc se na to těší. My jsme to tenkrát vyšperkovali o to více, že jsme vzali pramice, které jsme vlastnili, a všichni vedoucí odjeli z dosahu hloupých otázek… A protože tenkrát byly i trochu jiné děti (a taky jim bylo 14 – 15 let) a rodiče tenkrát nevozili tuny pizz, litry coca-coly, ale třeba jen 1 – 2 čokolády, 1 bonbony, čisté tričko a kraťasy, děti nevydržely se moc dlouho věnovat svým nejmilejším. Pod různými záminkami se pomalu vytratily z rodinných náručí a vypluly na vodu za námi. A hlavní cíl? Potopit vedoucí. A tak po několik let se při návštěvních dnech odehrávaly velekruté námořní bitvy. Mnohdy točené ještě na staré osmičkové kamery, možná by bylo zajímavé některý ten záznam získat. Jedna maminka nás chtěla i bít, že jsme jejího syna dost krutě shazovali z lodě, na kterou nám vniknul. A nutno ale taky říci, že Tranďak (Roman Jarát) byl jeden z největších bojovníků za práva chudého tábornického lidu. Mamince vysvětlil, že si to s námi vyřídí v noci sám. Od té chvíle jsme měli dost neklidný spánek…

 

  1. Velkou tradicí našich táborů bylo vydávání táborového časopisu. Díky jednomu propršenému táboru dostal název „Deštíček“. Kromě různých zpráv a zašifrovaných úkolů zde byly třeba i nové písničky, nebo i kritika některých jedinců. A tak přišlo, co se stát muselo. Jednoho dne se na naší nástěnce objevil časopis konkurenční, myslím, že měl provokativní název „Biolit“. Vydávala ho banda nezletilých, provokativních mladíků s podivným názorem na svět, jako že vedení by se poslouchat opravdu nemuselo. A tak druhý den ráno při prohlídce stanů se u podezřelé dvojice (Novotný Ondřej a Petr Stašek) objevilo nasazené komando s lopatami, rýči, s rukavicemi na rukou. Jejich  stan byl do šroubku rozebrán, věci z batohů vyházeny na celtu a podrobeny hloubkové kontrole, stejně tak jako podlaha stanu a blízkého okolí. Floutci dostali za vyučenou. Pochopitelně, že stan si museli dát do pořádku. O to více nás překvapilo, když po obědě vyšlo další číslo Biolitu a v něm strhující článek o tom, jak jejich redakci, přepadla banda maskovaných teroristů. Časopis končil slovy, že jejich pravdu nikdo neumlčí. Oba tvůrci pak byli odvezeni na nedaleký ostrov a ponecháni tak napospas komárům jen s jednou konzervou vepřového masa. Po nějaké chvíli se z ostrova linula taková vůně, že jsme se museli dojet podívat, zda tam někdo nepropašoval vyděděncům ještě nějaké jiné pochoutky…… nebylo tomu tak…Musím přiznat, že tato dvojice byla opravdu dobrým soupeřem…..

NEBO TŘEBA ŽE:

  1. V dobách, kdy jsme si podsady pod stany stloukali z prkýnek před každým táborem sami a kdy místo nádherných plachet byly na pavoucích celty typu áčko, nebo jehlan a kdy tyto plachty měly na bocích otvory na větrání, jsme sváděli stejně kruté boje proti nepříteli nejhoršímu, a sice proti komárům. Tenkrát malá tabletka nesoucí název Dimogan se zapálila na lopatce, ta se strčila do stanu, stan se vykouřil, uzavřel a pak zase otevřel a bylo vyhráno. To jsme si mysleli všichni. Až na dvojici koumáků, kteří si mysleli, že vykouření stanu je nedostatečné a když se nikdo nedíval, ulili si jednu z tabletek pro své účely. Pak se stalo to, že kolemjdoucí vedoucí uviděl dvě dusící se hlavy, trčící z větracích otvorů a kolem nich se valící dým. Navíc si stan zavázali takovým způsobem, že jsme museli rozřezat provázky, abychom malé „feťáčky“ zachránili.
  1.  Slavná věta …to neděláš dobře, Václave… by se dala říci i ve chvíli, kdy náš kamarád Brouk (Pepa Bečvář – mě třeba naučil na kytaru) si sušil své gumové boty tím způsobem, že se uvelebil u ohně a nohy s gumovkami si položil na přilehlé kameny. Několikrát jsme mu řekli, že to opravdu není dobrej nápad, ale Brouk se jen slastně usmíval a bůh ví, co si myslel. Ve chvíli, kdy byl přesvědčen, že má usušeno a že nad všemi vyhrál, se postavil a chtěl se odebrat směrem ke stanu. Asi za 3 vteřiny se ozval neskutečný řev a během dalších 3 vteřin stál Brouk opět v rybníku a chladil rozpálenou botu. Něco o tom, že jsme měli zase sakra pravdu, pronesl jen velice potichu, ale hodně, hodně naštvaně….
  1.  V jeden čas, kdy vedoucím tábora byl Jura Kubička (Tuťínek), byla táborovkou vyhlášena hra Pirátská. Jako vždy jsme udělali všechno proto, aby to tu vypadalo jako mezi piráty. Celé dny jsme chodili v pirátském, mluvili jsme karamba pirátskou mluvou. Jednoho dne přijela do našeho tábora policejní hlídka zrovna ve chvíli, kdy hra měla nejvyšší spád. Muži zákona chtěli mluvit s vedoucím, a tak jsme ho sice stěží, ale přece sehnali. Jura přišel s páskou přes oko, fajfkou a dřevenou nohou. Bylo dost těžké vysvětlit orgánům, že si z nich ale opravdu neděláme srandu. Hlavně když Jura chtěl vidět jejich ubohé bambitky. Nakonec se jednalo jen o nějaké ukradené kolo a tak jsme se mohli opět vrátit do víru hry….

 

NEBO TŘEBA ŽE:

… netroufám si odhadnout, kolik děti se zde od roku     

     1970 vystřídalo

… kolik zde spadlo slz, kolik zde zaznělo smíchu, kolik

     písniček

......přibližně zde vařilo 10 kuchařek, které obětovaly svou

      dovolenou, aby nakrmily „kanclířské“ děti

….kolik se zde ulovilo bobříků odvahy, mlčení, hladu

….kolik zde vzniklo lásek, přátelství ale i rozchodů a záště…

.... proto vězte, toto místo je kouzelné, vzácné,

     nezapomenutelné, ale pochopitelně pro toho, kdo ho tak

      vnímá

 a já už jen vzpomenu na dvě jména – pro mě vedoucích velikánů, kteří mě naučili řezat pilou, sekat sekerou, pracovat s nožem, rozdělat oheň v dešti, postavit si bivak v dešti, přežít v lese, když je třeba. Na ty, kteří mi připíchli Tři orlí pera (hladovka, mlčení, samotka, splněné ve třech dnech a tři rány klackem  bez výkřiku -  jinak je všechno snažení ztraceno). To oni objevili toto místo, to oni sem dovedli nás starší, abychom potom my sem dovedli vás.

                 Byl to Slávek Lacina a Pepa Veselý – děkujeme.   

 

… nebudu Vás více zdržovat minulostí, pokud se Vám moje vzpomínání líbilo, můžete si na mých stránkách Karel Pett Petržala, přečíst další příběhy , které se vztahují k Novému Kanclíři, nebo k oddílu, který jsem založil a dovedl v tato místa, k Poutníkům.   

 

Všem těm, co se starají a nebo i starali v minulosti o všechny děti, které prošly oddílem, patří velký dík.                                                 

 

DÍKY ZA POZORNOST   PETT    

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA