Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dneska je jiná doba vílo

17. 11. 2016

 

Dneska je jiná doba vílo
  
Doba pokročila naše parta pořád trvá, ale jen se zmenšila. Občas se sejdeme a zavzpomínáme, jednou za rok vyjedeme na naše slavné Příběnice. Na Nový rok se tam podíváme procházkou, abychom přivítali první den nového   roku, a taky jsme zavedli vánoční návštěvy Kanclíře, z čehož se stal hezký zvyk.
Rybník, který nás odkojil. Rybník, kam já jsem přišel, když mi bylo 10 let. A kam jsme potom s  Robinem přivedli další generace dětí, naše další oddílové odchovance. A tak až dodnes se v červenci pořád ještě koná tábor na březích tohoto nádherného rybníka. Oddíl jsme přejmenovali na Poutníky. Já se snažím nechybět na žádném z těchto táborů. Funguji coby stařešina, do programu nezasahuji. Starám se o přísun dřeva občas poradím, když cítím, že moje rada padá na úrodnou půdu.
            Pravda je většinou sedím a vzpomínám , kývu hlavou . Někdy mám radost, že to je vlastně moje zásluha, výsledek mé práce. Ale mnohem častěji přemýšlím jak špatná je nová doba. Otřepané heslo. Dneska je jiná doba,jiné děti… A nebo je to jen taková alibistická věta těch , kteří si neumějí poradit s tím co je kolem . Všechno je jednodušší. Stačí říct, že je jiná doba.
            Ale hlavně jsou jiní rodiče, kteří nezvládají , rychlou , bláznivou dobu. A tak nad kopou starostí, už nemají čas vychovávat svoje děti. A tak jim koupí vše na co ukážou, jen aby od nich byl klid. Kolem nás se všechno změnilo.
Z vánočních stromků, kam jsme si chodili v noci ulevovat, je vzrostlý les. Ze vzrostlého lesa kam jsme chodily na soušky, je stoletý mýtní porost. Kořeny stromů jsou o deset centimetrů vyšší , jak jsou za ta léta vyšlapána. U břehů už neroste rákosí, které v noci okusovali kapři a vystrašili tím nejednu hlídku. A protože nemáme zde povolené lodě , ani nevím zda v druhé dlouhé zátoce ještě rostou lekníny.
No na to bych doopravdy zapomněl . Kamarádi viděli jste je když zachází slunce ?? Kolikrát jsem jezdil do zátoky abych viděl tenhle další div světa. Před vašima očima se pomalu zavírá , tato vodní krása a pomalu zajíždí pod vodu , aby tam žila svůj noční život . A nebo jen spí ???
Celá léta jako bych přebral štafetu po našem vedoucím Slávkovi. Hlídka mě budí v šest hodin a já jen řeknu jako on kdysi nám - jdete si ještě lehnout, já to dohlídám. Pravda roky přibývají a tak chvátám honem ke stromu co možná nejdál od tábora abych vykonal co musím, ale pak se vrátím do kuchyně , za prvé, abych si uvařil ranní kávu, Abych usedl za jídelní stůl čelem k vodě, aby mi neunikla ani jedna vteřina z kouzelného svítání. Dokonce si zapaluji i svou ranní cigaretu, větrovou. Malo kdo ví že kouřím . Vlastně nekouřím, jen vyfukuju dým , nešlukuji. A dívám se na hladinu z které se vyvalují oblaka páry . A najednou tady sedíš, na tom vyvýšeném kousku břehu v průsvitných šatech. Smutně se koukáš do vody a špičkou palce narušuješ to klidné zrcadlo .
„ na co myslíš“ zeptám se, místo abych se ptal kde si se tu vzala, protože teď opravdu nespím .
„ a ty ?“
Jen znatelně se usměji. Jestli si víla tak to víš. Víš, že se někdy v životě stanou různé věci . Odejde láska , vedle které jsi chtěl umřít. Někdo si hned najde jinou. Ale….
„ myslíš na ni ? „  najednou se zeptáš . Neodpovídám .
„Támhle na tom ostrově jste se milovali , viděla jsem vás. Málem jste převrhli kánoi , jak jste chvátali na břeh“.
„ Víš vílo , i mně se vracejí vzpomínky, ale čtrnáct ranních posezení , je dost času myslet na cokoliv a kohokoliv. Ty sedíš, hlavu otočenou na druhou stranu, ani neznám tvoji tvář, nejsi třeba ta, kterou bych tu rád měl ? „
Ještě více natočíš hlavu tak, abych na ni neviděl. Jsi plná tajemství Proč si přišla ? A až po tolika letech . Jedna otázka předhání druhou , ale jen ve mně, uvnitř. Přesto ale najednou zazní tvůj hlas.
„ Ptáš se proč jsem přišla ? Protože dnes mě chceš více než kdy jindy. Nikdy si nechtěl vílu , vystačil jsi si se vzpomínkami. Až dnes poprvé jsi začal o mně snít. Přivolal si mě. Dnes poprvé. Mám takovou tvář jakou chceš vidět. Stačí jen přivřít oči chlape z duší dítěte. A budu mít tvář jakou si budeš přát.
„A už si ji napsal ? Že na ni myslíš ? Že bys rád cítil její ruce na svých zádech ? Že bys rád cítil hebkost její kůže a její krásnou přirozenou vůni ? Už si ji napsal ? Když už dneska máte ty vaše telefony do lesa. „
„ Ještě ne, stejně ještě spí, a asi by neměla radost z toho zapípání „ sotva znatelně jsem se usmál, třeba jo třeba by měla radost. Kdo ví .
Nade mnou se ozval šílený tlukot, to jak si datel začal plnit své lesní pracovní povinnosti. Ale pozor kamarádi on je tady celá léta, celá léta probouzí ty, kteří mají lehčí spaní. Kolik bylo takových, kdo ho chtěli zastřelit, kdyby měli čím Někde u stanu , někdo otevírá stanovou celtu. Podívám se na Tebe , ale ty už tam nejsi, zbyl jen malý opar na vodní hladinou 
            „ Přijdeš zase ? „ zašeptal jsem . Ale bylo ticho . A pak najednou jako by někdo zašeptal . „ když budeš chtít“ . Jasně že budu chtít Ofélie. V jedné knížce pana Šmída, si se jmenovala Ofélie, nevadí, když ti tak budu říkat.
            „ Říkej mi jak chceš kluku“. Šumot jehličí nad hlavou zesílil ale jen na chvilku . Barča se zastavila přede mnou . Divně se dívala . Pak kývla hlavou.
„ Co budeš chtít?“
„ Já ? Nic, proč? “
„ Zdálo se mi, že jsi říkal že něco chceš“.
„ To se ti jen zdálo Barunko, jdeme vařit čaj a já si dám ještě jednu kávu“.
 
Den uběhl jako voda ve stejném duchu. Slunce zapadlo nadešli poslední úkony dnešního dne. Nakonec se děti zachumlali do spacáků. My jsme ještě chvíli seděli. Sojče zase vařil nějakou svoji dobrotu. 40 letej kluk , který uměl snad všechno , ale měl jednu vadu, je mu špatně rozumět. Zlí jazykové tvrdí , že je mu rozumět až po pátém pivu. Potom jsme se do toho pustili a opět ocenili jeho kuchařské umění. Myslím že to byly Hermelíny. Ale já už jsem toho moc nenamluvil. 
            „Půjdu spát. Ráno mě klidně vzbuďte. V šest . Mám tady rande“ . všichni se pousmáli. Uznale pokývali hlavou.
            „ Jasně , a trefíš do stanu , když blouzníš už teď“. Nezlobil jsem se na ně. Kdo by tomu věřil. Kdo ví jestli oni umí snít, umí popustit uzdu své fantazie.
            Zalehl jsem pod mou stařičkou deku . Dneska jsem si nepustil ani moje nahrané Rychlé šípy. Neproháněl jsem se s nima Stínadelskýma uličkama. Nehonil nás Široko, Mažňák nám neházel pod nohy své klacky. Usnul jsem jako dítě.
A najednou si byla tady. Seděla si u mého lože opřená o strom . Nikde žádná mlha . Dneska si měla její tvář. Probudilo mě vlastně jen pohlazení po čele. Kde si se tu vzala ? Tak brzo ráno. „ Dneska nepracuješ?“. Jen si zakroutila hlavou . Neřekla si ani slovo, jen ten Tvůj úsměv, ten kterého jsem si všimnul už tenkrát když jsem Tě uviděl poprvé . Krásnej úsměv, krásné víly.
            „Pojď půjdeme se projít ať tu nikoho nevzbudíme“. Natáhl jsem k tobě ruku. Ucukla si . Ale zase si se usmála. I já. „Neboj se nechci ti ublížit“ Úsměv , teď trochu větší.
„Nebojím se, kluku“ ale jakoby mimoděk si ještě o krůček popošla ode mě dál . Kráčeli jsme kolem břehu rybníka. Chtěl jsem Ti všechno ukázat. Šli jsme opravdu pomalu. Nad rybníkem se objevila mlha. Jako by si pookřála. Ale šla si statečně, kousek za mnou . Pak jsme vylezli na asfaltovou cestu a šli jsme znovu kolem vody. Pak jsme se zastavili u jednoho z velkých stromů . Tázavě si se podívala. Proč stojíme zrovna tady.
            „Víš za ty roky co jsme tady prožili, je ta spousta míst , které mají svoji historii“ Znova si se podívala ještě s větším údivem. Co je na tom stromu tak historického?
            „To je náš přístav. Kdysi, když jsme ještě nemuseli vozit vodu z nedaleké vodárny, jsme vozili vodu z lesní studánky. A budeš se divit, vždycky jsme se hádali kdo pojede pro vodu. Protože jsme mohli na lodě. A to skoro přes celý rybník . Tady u toho stromu jsme přivázali naši pramici, vzali jsme hliníkové konve od mléka a hurá do lesa ke studánce“
            „Jo to mi chceš říct že tady v tom lese je studánka“ zašeptala si . Teď si překvapila ty mě. Ty si víla a nevíš že je tu studánka?.
„Proč pořád mluvíš o víle ?? Jako by jsi si něco vysnil“ . Zase si se usmála.
Natáhl jsem k tobě znovu ruku „pojď ukážu ti ji „.Tentokrát si neucukla. Poprvé jsem ucítil teplo tvojí dlaně. Jen lehounce jsme Tě držel . Ta jemnost přímo sálala z tvé dlaně. Kráčeli jsme vysokým smrkovým lesem . Několikrát si se po mě podívala, dělal jsem, že to nevnímám. Několikrát si lehce klopýtla. V tu chvíli jsem silněji sevřel tvoji ruku , až jsem měl obavy, zda tě to nebolí. Není to dlouhá cesta. Nevěřila si že v těchto místech mohla být studánka. Najednou se před námi objevil snad metrový val jako by dolu do močálu. A před se před námi zjevila krásná lesní studánka. Tak tady z toho jsme pívali několik let. Píli jsme a vařili z toho. To byla krásná doba. Potrhlá hygiena na nás nemohla. Ráno jsme se místo rozcvičky koupali v Kanclíři. Přes den pili vodu z lesní studánky. Byla výborná . Časem nám to zakázali, ale i tak jsme si ještě dva roky po zákazu vychutnávali slast lesní studánky. Paradoxem je, že to sice zakázali , ale pak někdo kolem studánky postavil malou boudičku. Dovnitř dal hrneček . A tak jsme i my teď měli možnost ochutnat zdejší vodu. Voněla po močálu, ale byla úžasná. A pak jsme se vydali zpátky. Stoleté smrky se pomalu kývaly nad našimi hlavami. To jak se zvedal pomalu vítr. Mezi stromy jsme zahledli už celtovinu stanů. Zpomalili jsme. Ruce pořád septnuté. Zkusil jsem to . Zastavil jsem se. Pootočila si se ke mně . Přitáhnul jsem si Tě k sobě. Chvíli jsem se díval do tvých očí. Pomalu si je zavřela. Políbil jsem Tě. Lehounce jen tak. Čekal jsem, že se otočíš a utečeš. Zůstala si . Ještě chvíli. Nejkrásnější polibek.
            Z neuvěřitelného okamžiku, jako by mě někdo rušil. Jako by někdo na něco klepal. Pomalu jsem otevřel zavřené oči. Malou škvírkou v celtovině na mě koukali jedny oči.
            „Kájo je šest , měli jsme tě vzbudit.“ Jsem klidnej člověk, ale teď bych vraždil. Ale hned jsem se vrátil do letité role moje a Slávka.
            „Jděte spát kluci já to dohlídám“.
Vylezl jsem ze stanu. Můj první pohled patřil místu kde jsi včera seděla. Ale nebyla si tam i když ten mlžný závoj se nad rybníkem pořád převaloval. Uvařil jsem si kávu , sednul ke stolu a díval se na vodní hladinu. Kde jsi Ofélie a kdo to tedy byl se mnou v noci u studánky ??
            Za malou chvíli zapípal ten vynález co spojuje celý svět. A na jeho displeji se objevil krásný úsměv. Otevřel jsem brzkou ranní zprávu.
            „Přeji ti hezký den drahý“………
            „I já tobě vílo“………
Ten den odpoledne jsem se byl podívat u studánky. Vykouřil jsem jednu cigaretu a vypil jeden hrníček výborné studené vody. A pak jsem šel zpátky a pak si s tebou dlouho, dlouho povídal                        
                                                                                                                                                                              
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář