Poklad Černého jezdce
Příběnice po létech
Jak jsem se zmínil. Náš osobní čas jsme dělili do mnoha zálib. A tak po čase když jsme ukončili roky dětství v oddíle, nikoho asi nepřekvapí, že jsme zde skoro všichni zůstali jako vedoucí, rádci, a nebo jen kamarádi oddílu, kteří přiloží ruku všude, kde je třeba. A tak jednou, když jsme seděli po schůzce v naší staré klubovně, jejíž stěny byly obloženy dřevem a jejich vůni jsme si ve svetrech nosívali domu, radili jsme se co vymyslet pro naše svěřence, co by jim zase vyrazilo dech. Na co by dlouho vzpomínali a co by pak v životě třeba i inspirovalo. A pak to někdo řekl . Ukažme jim Příběnice. Místo kam chodíme již více jak patnáct let. Z nesmělého návrhu se stala obrovská záležitost. Začalo se plánovat. To nám šlo. To byla rozjetá mašina. Nápad střídal nápad. Je jasné, že jsme toho pak hodně vyškrtali, ale nakonec na stole zůstal mega plán. Bude to bojovka, závod o poklad. Jaký název ?
„To je jedno“.
„ Není, všechno musí mít název „
„ Tak třeba po stopách trpaslíků“
„ Kde se tady asi vemou trpaslíci“
No nemyslete si . My jsme se dokázali pro takovéto věci i pohádat. Ale v dobrém . Pravda je, že jsme ten večer odcházeli z klubovny moc, moc pozdě. A za námi zůstal na stole plán a bojovou hru o Poklad Černého jezdce.
My jsme to měli v oddíle všechno pěkně rozdělené. Já jsem byl spíše na ty nápady a vždy jsem měl k ruce někoho, kdo to uměl krásně z realizovat. Já napsal tu omáčku a kluci provedli to kolem.
Oznámení, že nás tento měsíc čeká výprava a ještě k tomu dvoudenní a s nocí na hradu Příběnice, měla velký ohlas. Nebudeš tomu věřit, ale tenkrát se děti na tyhle akce moc těšili. A to ještě nevěděli, co jim jejich vedoucí připravili. A zase z té druhé strany. My jsme se vyžívali v těchto věcech. Ještě mnohokrát jsme seděli nad plánem cesty a vymýšleli jak co nejvíce „z nepříjemnit“ cestu malým poutníkům. A tak jednoho večera jsme sklapli desky s plánem a možná více než ty děti jsme se nemohli dočkat okamžiku, kdy před udivené zraky malých junáčků ( po revoluci jsme se vrátili pod naši obdivovanou organizaci) položíme první dopis se zprávou co mají udělat, aby získali poklad Černého jezdce.
První zprávu družstva obdrželi ještě v pátek v podvečer na oddílové schůzce. Ve vši tajnosti rozluštili zašifrovanou zprávu. Černý jezdec má svůj poklad na místě starého hradu. Ale o něm ví více lapků a dobrodruhů, ale jen ten kdo získá všechny zprávy, vyluští je, najde ono místo, kde poklad se skrývá. A tak první pokyn byl jasný. Druhého dne, hned zrána je třeba se přemístnit do kraje, kde se nachází starý rozbořený hrad. Cestu k ně mu ti ukáže další dopis. Ten , ale musíš hledat na dne laguny, uprostřed husté džungle, kde se schovává nejedno nebezpečí.
Nikoho nepřekvapí, že mladí cestovatelé zvolili pro svůj přesun ocelového oře, neboť koně byli zboží nedostatkové a drahé. Ještě v dopravním prostředku obdrželi podrobnou mapu. Byli trochu zklamaní, protože džungle bylo táborské náměstí, čirá laguna byla kašnou uprostřed náměstí a nebezpečí bylo v podobě mnoha lidí , z nichž někteří měli na sobě i uniformu jiného kmene. Zklamání ale brzo přešlo, neboť mladí bojovníci zjistili, že získat novou zprávu nebude tak jednoduché. Ta se nacházela přímo na dně kašny, do které se však vstoupit nesmělo. A fakt, že zde byli ještě další tři kmeny a ti mohli být rychlejší, dostal tuto hru do správných obrátek. No a o to šlo. Nápad střídal nápad, ale zprávy stále ještě zeli na dně laguny. Dokonce jsme museli domorodcům v uniformě vysvětlovat, že jde o hru a že kašnu opravdu nezboříme. První kmen vytáhl svou zprávu pomocí různých navázaných věcí. A tím tak trochu napověděl ostatním. Ale měli již svůj náskok. Byla zde další zpráva, další šifra, další směr.
„ Nad městem vysoko v kopcích je starý klášter v jeho zdech hledej další zprávu „.
První vyrazili a jim v patách lapkové , dobrodruhové i Ćerný jezdec. Postupně všechny kmeny vylovili svou zprávu a všichni zjišťovali, kdeže je ten velký klášter, nad městem. Tím byly Klokoty. Krásný klášter, plný historie. Plný záhadného ticha. Černý jezdec hnal svého koně. Přitiskl hlavu k šíji svého věrného koníčka a zavodil i světrem, kdo je rychlejší .Ještě ten vršek, poslední stoupání. Nedám svůj poklad cizincům zadarmo.
První kmen dorazil a začal hledat, ale skrýše byly rafinované a tak slibný náskok co měli pomalu ztráceli.
Najednou nějakej šťoura začal přemýšlet o tom jak je možné, že ty zprávy tady jsou když všichni vedoucí jdou s nima a dokonce za nima . Jasně že jsme mu namluvili , že to Černý jezdec vede jejich kroky, ale sami jsme nevěřili tomu, že tomu veří on. Ale trvalo mu to dlouho než na to přišel. Kmeny se sešli , každý kmen měl svou barvu a nesměl sebrat zprávu kmene jiného a tak se stalo, že ti co dorazili poslední našli zprávu jako první, a pak hned další a další. Ale výhodu nezískali protože hlavu jim zamotala „složitá“ šifra, kdy platilo každé druhé písmeno .A na obálce byla napsaná dvojka. No někdy ty nejjednodušší věci jsou nejsložitější. Kmeny pomalu opouštěli starý klášter, plný starých hrobů. Dalším cílem měl být přechod přes rozbouřenou obrovskou řeku , tam se měla hledat další zpráva. Přechod přes rozbouřenou řeku , byla lávka přes Lužnici nedaleko Harachovky. Chvíli před tím než dorazil první kmen , přeletěl lávku Černý jezdec. Nic nedbal toho , že lávka byla chatrná a hrozilo proboření pod jeho tíhou a tíhou jeho věrného koně. Toto místo opět nabízelo množství záludných úkrytu , který neznámý jezdec , využil takže i zde to dalo zabrat malým táborníkům. A pak další šifra , tentokrát hřebenovka. A zase tak jak to bývá, tady ta šifra byla náročnější , ale klíč mladí bojovníci pochopili velice rychle. A pak rychle uháněli k dalšímu místu. To bylo záludné. Odněkud „ zhor“, padala dolů k řece „horská bystřina“. Přes kamenné terasy, v kterých byli za tekoucí vodou vidět malé otvory. Tam byly skované další zprávy. Bylo to opravdu záludné. Protože otvory byly vidět poměrně lehce i to že ukrývají něco co tam normálně nepatří. Skoro každý bojovník z jednotlivých kmenů se vrhnul k otvoru, aby z něj vyňal tajemnou zprávu. A to byla ta chvíle, kdy se tajemný jezdech dusil smíchy a my sním. Neboť bylo jasné , že proud vody odvážlivci vniknul do rukávů , za košili, za krk a do tváře. Oj to byla past . A ti co se nachytali neprozradili záludnost před druhým kmenem a se smíchem si vychutnali neštěstí druhých.
No a další zprávu ukrývá černá díra. To byla tajná zpráva. Jak se pozná černá díra. Ten kdo to tu neznal si jen těžko mohl něco představit pod tímto výrazem, ti co to tu znají věděli. Než došli k místu, které jasně nasvědčovalo co to je ta černá díra, dohadovali se jak jí poznají. Nabádali jeden druhého ať mají všichni oči otevřené, jen aby tu díru nepřehlédli.
Mezi tím Černý jezdec, hnal svého koně uzoučkou pěšinou. Ale za zatáčkou zpomalil. S jel až úplně k vodě a nechal napojit svého čtyřnohého přítele. A pak pokračovat dál. Už né tak rychle. Věděl, co ho za další zatáčkou čeká. A když vyjel malý kopeček, spatřil před sebou průchod skálou. Dlouhý temný tunel. Sklonil se až těsně k hřívě svého koně a pomalu projížděl díru ve skále. Na druhé straně bylo vidět denní světlo. Jak lehké by bylo zde nastražit dokonalou past a zahubit ty malé drzé kmeny které, chtějí získat jeho poklad. Ale ne, místo kde je poklad zakopán, stejně nikdy nenajdou.
Malí bojovníčci už byli nervozní tím že nikdo žádnou díru po cestě neviděl, někteří se chtěli dokonce i vrátit kousek zpátky. Třeba něco přehlídli. A pak najednou se před nimi zjevila ta díra ve skále. Nebudeš tomu věřit, ale ani teď některým nedošlo, že jsou na správném místě. Až pak někdo zašeptal uprostřed vlhkého tunelu. Kluci není to ta díra, kde máme hledat další zprávu ? Jasně, toto trvalo. A tak honem do batohů a zažehnout louče (vyndat a rozsvítit baterku). Začalo další hledání. Vzduch byl načáchlý zpuchlinou a vlhkostí. Po stěnách byly vidět kapičky vody. Kde se tady vzaly. Tady uprostřed skály. Další zpráva psaná podivným písmem určila další směr chůze. Bojovníčci začínali být trochu unavení. Rychle si odpočinuli, něco málo pojedli , popili a zase hurá po stopách koňských kopit. Příroda zde začala být rozmanitá. Husté porosty. Jít se dalo jen po úzké stezce. Místy museli použít mačetu aby prošli hustým křovím. No a najednou se před nimi rozevřela široká alej. Jako by se to všechno změnilo. Ale bezpečno tu nebylo. Už ve zprávě byli varováni před hady. Jsou to škrtiči a velice nenápadně se spouštějí z větví, aby ti pak rozdrtili krční obratle. A tak opatrnost byla na místě. Taky nevěděli, co si mají představit pod větou, která určovala místo další zprávy. ……až se ocitneš nad vodou na vratké lávce, tam zprávu další vyhledej…..
No to ale ještě nic nebylo. Když přišli před skálu, bylo jasné že musejí překonat železné žebříky zavěšené na skále. A tam hledat to po čem již tolik touží. Kupodivu to nebylo až takové těžké. O to větší bylo překvapení, když v pouzdře na zprávu byl jen prázdný papír. A tak se zde najednou sešli všechny kmeny a bezradně si prohlíželi prázdné papíry. Už jsme chtěli hru ukončit, pro neschopnost bojovníků. Všelijak jsme jim napovídali , naznačovali, že bychom se dali snad i na kouření , kdyby to pomohlo.
No byla to dlouhá doba, než jeden z těch chytřejších se dovtípil a začal se shánět po zdroji tepla. Tedy po ohni.
„Ta zpráva je napsaná neviditelným písmem“ vykřikl ten objev tak nahlas, že se toho hned všichni chytily a začali se shánět po ohni. Ale někteří to s tou horlivostí tak přehnali, že papír nejen přehřáli, ale dokonce svou zprávu zapálili.
Ti šťastnější se dověděli, že přesně nad nimi, je zřícenina hradu Příběnice a tam kde kdysi byla hradní kuchyně, je třeba kopat. O Příběnicích se traduje, že je nedobil ani Jan Žižka. Naši junáčci vyběhli ten krpál jako namydlený blesk. První šok zažili , když zjistili, že u ohně tam nahoře sedí Pepa, zvaný Pigy, Sojče nebo Sojka pták, nebo prostě jen tak Pepíno. Těm chytřejším začalo svítat. Že by toto byl ten Černý jezdec? A jak se sem dostal , s námi nešel. A pak tu byl ještě jeden zádrhel, která ze tří děr byla hradní kuchyně? Nezbylo než to risknout. Poklad byl jen jeden a kmeny čtyři a tak se brzo otřásly základy starého hrady oslavným křikem. Poklad byl nalezen. Někteří byli možná zklamáni. Né , nebyli to dukáty, drahokamy, ani zlaté mince. Ale poctivá česká kuřata. Bylo jich dost , aby se z toho najedl celý oddíl. Starší kluci připravili dřevo na grilování. A pak už se jen sedělo u ohně, hrálo se na kytaru, zpívalo se a pochopitelně vyprávělo o dnešním dnu. O dnešních zážitcích. Jiskřičky v očích našich malých kamarádů ještě pořád zářili. Nás hřál dobrý pocit, že se nám zase něco povedlo. Byl čas jídla. Najednou nikomu nevadilo, že poklad neskrýval zlato. To byla ta správná bašta. Oheň pomalu dohoříval. Malý bojovníčci zalezli do spacáků. Nad hlavou opět zářilo tisíc hvězd. Ukazovali jsme našim malým kamarádům ty nejznámější hvězdy. Někteří zírali s očima dokořán. V některých místech se ozývalo už jen oddychování lidiček , kteří usnuli spánkem spravedlivých. Byli všichni unaveni. I my. Uprostřed našeho kruhu ještě žhnula polínka dřeva. Občas oheň ještě zapraskal a jiskřičky vlétli mezi nás. A najednou bylo ticho. No až na nějaké to chrápání, ale to se nám možná taky jen zdálo. Dobrou noc Poutníčci. Dole pod hradem na břehu řeky, zařechtal kůň. Černý jezdec jej poplácal po šíji.
„ Jdeme dál , věrný brachu. Naše cesta zde nekončí. Možná někde dál na nás čekají další děti a chtějí jít po stopách Černého jezdce. „ Nenasedl , vzal koně za uzdu a pomalu odcházeli sotva znatelnou stezkou. Kousek dál po proudu je srub. Tam složíme své kosti. Občas tam spí taková parta kluků, ale dnes tam bude volno, protože ti kluci, spí tam nahoře. Tiché klapání koňských kopyt bylo čím dál slabší až utichlo úplně.
Druhý den jsme se vydali zpět stejnou cestou. A mladí táborníci byli překvapeni okolní krásou. Včera neměli čas si všímat takových věcí. Včera moc chvátali, vždyť šlo o poklad. A kdoví kolik vody proteklo v noci touhle řekou.
Tak zase někdy příště Poutníčci.