Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tenkrát to začalo - Příběnice poprvé

 

Tenkrát to začalo
            Na zastávce Třeboň lázně jsme s Lidkou netrpělivě  přešlapovali. Byla to moje chyba, všude jsem musel být první. Raději jsem chodil s předstihem a prohlížel si věci, které jsem viděl snad tisíc krát. Ale aspoň mi nic neujelo. Byli jsme trochu rozechvěni. Jedeme na svůj první společný vandr. My dva, Robin, A Tutínek. Trasu jsme zvolili do kraje husitského, kde to naši starší kamarádi znali spíše po vodní cestě, po řece Lužnici a tak tentokrát naplánovali cestu pěší cestou z Tábora do Bechyně. Každý příchozí byl vítán jásotem a nějakým dobrým v tipem. Ve vlaku pak bylo veselo. Hned jsme začali zpívat a tak trochu jsme věřili, že příběhy které někdo vložil do not, zanedlouho zažijeme na vlastní kůži. No a hned první přestup ve Veselí nad Lužnicí, trochu pozměnil náš plán a když jsme zjistili, že další vlak nám jede až za hodinu a něco, vydali jsme se na další trasu pěšky a to k další nejbližší zastávce a to byl Řípec. Nějaký kilometr sem, nebo tam to pro nás v tomhle věku nebylo nic tak hrozného. A tak nakonec i na zastávce v Řipci, jsme měli ještě dost času na nějakou tu písničku, a nebo jsme balancovali na zábradlí. Vznikla zde i jedna moc hezká fotografie. No a pak jsme jeli dál. Asi bych měl říct , že cílem dnešní cesty měla být zřícenina Příběnice, hrádek, který dlouho vzdoroval i Žižkovi a kam jsme se pak léta vraceli, abychom každý rok viděli stejnou cestu, stejné kameny, stejnou řeku, stejné nebe nad hlavou. Zmiňuji se o tom proto, že jsme svého cíle dobyli už kolem jedenácté hodiny ranní a bylo jasné, že zde nezůstaneme a že určitě využijeme další čas dne k dalšímu pochodu. No prostě někdy to tak je, že ty plány se trochu změní. Ale já už jsem na Příběnicích a zapomínám říct, že hned první metry kolem řeky na mě působili jako balzám. Nádherné údolí, hučící řeka. Navíc zde jeli raftaři a sjížděli docela divoké jezy, neboť řeka Lužnice zrovna dnes málo vody neměla. A tak zde byl další div, který jsem ještě neviděl. Byl jsem nadšen a vedle sebe svou lásku. Nebyla chvíle, kdybychom se o sebe neotřeli a i z jejich očí bylo vidět, že je spokojená a nadšená.
O kousek dál kde se zboku vléval do Lužnice malý potůček a padal po postavených kaskádách dolů, tedy místo zralé, ke stvoření věčné památky, když už tedy ty fotoaparáty máme. A nemyslete si, to nebyli digitální mašinky, ale ještě stařičká ruská Smena. A to byste se divili, co dovedla nafotit, no a Zenit ze stejné země a ten kdo jí měl, už měl pocit profesionálního fotografa. Náhoda tomu chtěla, že kolem šel mladík, kterému jsme svěřili naše přístroje a nechali zaznamenat čtyři stojící postavy pod jednou z těch postavených kaskád. Kdo jste někdy prožívali tyto chvíle a já vím že to jsme prožili snad všichni , jistě si umíte představit kolik tam padlo vtipných poznámek o našich tvářích, našich tělech a vůbec a kolik padlo pochybností o tom zda se to všechno , plus ještě ta moudrá příroda do toho malého přístroje vejde. Ale zase na druhou stranu jsme situaci vyhodnotili tak, že tyto stroje jsou sovětské výroby a tak by to pro ně neměl být problém. Nakonec o pár dní později jsme se sami přesvědčili, že to mašinky opravdu zvládli. Vy kdo jste měli to štěstí projít někdy tohle údolí, jistě víte o čem mluvím. Na druhé straně řeky začínali trampské chaty. Lidé zde pracovali a říkali tomu odpočinek, ale jo já vím, že je to tak. Úžasné bylo jak se jejich každé slovo jako by odráželo od stěn údolí. Jako by někdo mluvil v mělké jeskyni. Ale i naše rozhovory zněli jim podobně. Zvedali hlavy od své práce a ti správní trampové zavolali své ahoj. A my odpovídali a nebo později, jsme sami začali vyslovovat toto kouzelné slůvko a bylo nám odpovídáno, převážně stejně nadšeně. A pak přišla k mému překvapení další paráda v podobě tunelu ve skále. Zkoušeli jsme ozvěnu , otáčeli se zda někdo nezneužije tento podivný jev k přepadení malé, ale v této chvíli obrovsky bohaté výpravy. Chvíli jsme ani nedutali. Aparáty cvakali jak o život. Prošli jsme na druhou stranu a znovu se otočili a vychutnávali tu nádheru. Znovu jsme vraceli dovnitř toho tunýlku. Nemohli jsme nabažit. Jo to tedy u nás v Třeboni nemáme. Ale jak víte, nikde nemůžete zůstat věčně a tak hurá, připravit se k boji a dobýt hrad tyčící se nad malebnou říčkou na nedostupné skále. No jak už jsem řekl, kolem jedenácté hodiny, jsme lehce ( oproti husitskému vůdci ) stanuli na půdě zříceniny hradu a znovu se kochali tou krásou, rozhledem z té výšky. Přišla chvíle jídla a oddychu. Natáhli jsme se na trávníček, který se podobal mechu a chvíli mlčeli. Až potom jsme začali plánovat dalši minuty dne. Trochu nás zarazilo, že jsme to naplánování takhle časově nezvládli, ale na druhou stranu zítra nás bude čekat menší kus cesty. Bylo rozhodnuto. Posílení odpočinkem, dobrou myšlenkou a nakonec i jídlem (někteří ty hodnoty měli asi v jiném pořadí), jsme se vydali na další cestu. Tentokrát jsme neměli pevný bod, kde složíme své hlavy. Ale je pravdou, že přeci jen bylo něco co nás hnalo dál a dál. A tím něčím bylo pivo. Tím nechci říct, že bychom byli nějací opilci, ale po celodenním šlapání jsme měli opravdu chuť na zlatavý mok, jakékoliv značky. Co čert nechtěl, všechny hospůdky, nebo stánky kolem cesty měli zavřeno. I v tuto chvíli, kdy jsme dorazili na Stádlecký most a kdy jsme již vážně uvažovali o místě k přenocování, byl to opět pivní mok, kdo rozhodl o tom, že ještě kousek popojdeme. A tak podle mapy to vycházelo na Dobronický hrad. Když jsme dorazil v místa kde bychom se mohli uložit, měli jsme toho opravdu dost. Na břehu u jezu to vypadalo slibně a tak bylo rozhodnuto. Robin se šel ještě projít po okolí a omrknout, čím budeme topit a my hledali ten nejlepší flek. No a pak se ozvalo opravdu naléhavé Robinovo volání.
„ Pojďte sem, pojďte sem, sem nahoru. Potřebuji, abyste sem šli“
No né, že bychom byli nadšení z jeho přání, ale jelikož jsme z jeho hlasu cítili jakousi tíseň, či naléhavost, opravdu jsme vyrazili vzhůru do kopce. Dalo by se říct, že jsme se snažili tam být co nejdříve. Jak vypadá chvíle, kdy byste vztáhli ruku na svého nejbližšího kamaráda, jsme poznali chviličku poté, co jsme dorazili do daného místa. Propocení, unavení, sotva popadající dech, jsme tázavě zírali na svého do té chvíle, velikého  přítele a pouze v očích otázku (protože jsme ani nemohli popadat dech ) cože se to stalo, bylo nám jemňoučkým hlasem odpovězeno.
„ Koukněte se na ten nádherném výhled“.
Víte v tu chvíli jsme měli hodně daleko k zásadám kamarádství. Nebo k pravidlu, neublížíš bližnímu svému. Propočítávali jsme, co by se stalo, kdybychom ho z té vyhlídky hodili dolu, aby si vychutnal vyhlídku z pozice letícího ptáka. No když jsme vyrovnali hladinu kyslíku, posadili jsme se vedle Robina a vychutnávali si pohled dolu do údolí. A to nás ještě čekala v nedaleké hospůdce tlačenka, notně zalitá zlatavým mokem. Byla to odměna po celodenní dřině. Večer jsme ulehli na břeh řeky nedaleko splavu. I když se někteří ráno ozývali, že nemohli spát kvůli nesnesitelnému hučení řeky, byla to pro mě jedna z nejkrásnějších noci a to nejen proto, že mi na rameni usínala Lída. Ráno u jezu je kouzelné. Ten hukot vody, v dálce vychází slunce. To je chvíle kdy by se chtělo ještě spát, ale nakonec se nakloníte nad svou láskou, dáte jí pusu, popřejete   krásné ráno a vydáte se poslouchat své kamarády, kteří fňukají, že celou noc nezahmouřili oko, protože jez tu řval jak pominutý a čí to byl nápad. Taky ptáci se probudili po druhé hodině ranní, a nebo snad ty flámové nešli vůbec spát a ještě navíc si prozpěvovali jak v pravé poledně. Ale to už se na liháčích vařila káva a čaj a každý si vychutnával krásné ráno po svém.
Tenhle vandr rozpoutal sérii podobných akcí, kdy jsme se nemohli nabažit  hvězd nad hlavou a předurčil další přibližný směr našeho žití. No je jasné, že jsme druhý den zdolali zbývající část cesty velice snadno. Ještě nám vyrazil dech Bechyňský most. I tady jsme vydrželi koukat dolu do hloubky pod námi a fotit a házet dolu kamínky a počítat a dohadovat se jakpak jsme asi vysoko. Skoro jsme se kvůli tomu pohádali. Nakonec jsme si vše přečetli na nedaleké destičce, připevněné na konstrukci mostu. A pak se v nás rozležela včerejší únava a my jsme téměř usnuli na nádražních lavičkách. I Bechyňská střela, legendární to vláček vyznačující se pomalou jízdou, byla svým způsobem zážitkem. A díky její pomalosti jsme stačili přehrát moře písniček. Traduje se zde vtip, že pán jdoucí do práce odmítl svezení tímto vláčkem se slovy, že dneska ne, dneska opravdu  chvátám…
Vidíš, to už je let a já vidím některé okamžiky jako dnes, slyším hlasy a věř mi, že když jdu letos přes Příběnice, vzpomenu si, že táhle ten strom byl mnohem menší a že tamhle jak rostou ty vánoční stromky, byl tenkrát před lety stoletý les. Ale vidím i naše mladé tváře a ohníčky v očích, a nadšení, lásku a moře přátelství. Dnes na to vzpomínám na každém kroku a ti kteří tenkrát ani nebyli na světě, ale jdou vedle mě, protože jsme jim to kdysi taky ukázali a oni propadli tomu, čemu my před léty, nechápou proč se usmívám a pořád se rozhlížím a ohlížím. Za patnáct, dvacet let to pochopí kamaráde. Jen je už nikdo nepozdraví druhého břehu. Když dnes procházíme kolem zní tam vrčení řezaček a zvuku magnetofonů se tam dělají anglické trávníčky. Nikdo nezvedne hlavu a neřekne ahoj kluci, ahoj děvče. Neumiš si představit jak to slůvko zní v tichem ránu i když ho někdo pronesl na druhé straně řeky, jak velebně se neslo nad vodou k tvým uším , a nejen k tvým, možná ho slyšeli kamarádi, kteří zrovna šli kolem celé řeky.
Nikdo z kolem jedoucí lodi na Tebe nezakřičí, že vymění svého „háčka“ (převážně hezká, ale unuděná dívka na přídi lodě ), za flašku tuzemského rumu, čímž vznesl do kolemjdoucích trempů chaos. Ti začali nervózně pobíhat po břehu a shánět onu lahvičku tuzemáku, přesvědčení, že ta slečna za to určitě stojí. Mezi tím se loď vzdálila a když si toho konečně trampíci všimli, jen smutně pronesli
„Škoda“          
 
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA