Houslí tón - vzpomínky u moře
HOUSLÍ TON POEZIE
Teď dozněl táhlý tón houslí
Ještě je někde tady ve vzduchu nad námi
To dítě vedle u stolu se do klína mámě choulí
A prvních pár minut společného žití dnes večer je za námi
Malá ručka dítěte všechny věci zkouší i do tašky se vtírá
Já hledím někam za tebe a u srdce to podivně svírá
Ten pohled vteřině se rovná a přitom bych chtěl mnohem víc
Nanosit ti louku plnou květu jenže já, já nesmím nic
A tak si sním jako už tolikrát o pohádce s princeznou a princem
A v té pohádce hlavní roli bych hrál a ty uspávala bys mě tancem
A do všeho ten táhlý houslí tón co přináší jen smutek
a srdce rozbuší jak zvon
a kolem vůně tvého těla, tvého dechu a zase ten tón
já v oblacích se vznáším a na mráčkách lásky kolíbat tě smím
jako to dítě co usíná v matčině náručí – o čem ono asi sní
Ten pohled vteřině se rovná a přitom bych chtěl mnohem, mnohem víc
třeba jen na pobřeží moře s tebou spát a nebo jen do nebe se dívat
a v duchu nejkrásnější písně psát
Z hloubky lovit perly jenom pro tebe, pokládat je na tvé tělo
A chvíli nekoukat zas za sebe
Hladit tvé křivky a líbat tvé rty, držet tvou ruku a o svobodě snít
To všechno je jen sen, tak proč se nesplní
Proč touhu nechá krvácet a do duše ti zaduní
A tohle všechno je daleko v tmách a v mlhách se kroutí
A teď zase ten tón těch šílenejch, ďábelskejch houslí.
Promiň mi ty sny, ty i ti druzí
Jsou jediné co mám i když hrozný průšvih hrozí
Nech mě snít, nech mě žít,, žárlit, hladit, vzpomínat
A pamatuj že příště housle i já jen pro tebe budou hrát
Ten pohled vteřině se rovná a přitom bych chtěl mnohem, mnohem víc
Smím na kytaru hrát, smím si s tebou povídat
A pak jak to dítě už vůbec, vůbec nic.
17.6. 1988 - Brač – Jugoslávie
Sedím a vzpomínám, jé to je fráze, to už znám
To už řeklo lidí na tisíc, jako by už nikdo neuměl už víc
Jenže co říct, když sedíš a vzpomínáš
Je snad jiná věta, kterou znáš, která tu chvíli objasní
Když člověk sedí, vzpomíná a sní.
Moře mi tu hučí a já jsem tady sám
Nikdy bych nevěřil, že se sem dostanu a teď to vše kolem sebe mám
Myšlenky letí do dáli a každý z vás tu se mnou je
Občas na duši stín jak smetí, občas světlé místo vyhřeje
Parta co každý večer nástroje rozezní
Pro pobavení svoje, lidí, přinášejí smích i dojetí
Parta co ještě chvíli s tebou bude žít
Co bere tebe i kytaru a pořád dál chce jít
Až cesta jiná , cestu jejich zkříží, veksl stranou odhodí
A zbudou vzpomínky, písničky a dům s neviditelnou mříží.
Ale zatím to ještě jde, ještě pořád hrajou
Za kousek úsměvů, chvíli štěstí, za krásnou chvíli malou
Je sobota a já vzpomínám, jak tam u nás už banjo ladí
Basa zní a Panenka všechny holky kolem zebe i hladí
Jako by vlny moře přinesli mi jejich tóny
Jako by teplý vítr rozezvučel všechny zvony
A já další tváře vidím a vzpomínám
Na tebe lásko co jsem si jako poklad vysnil
Víc nesmím a já to vím, avšak role hlavní ve snech dát ti smím
A pak promítat si film večerní
Bez titulků, scénáře, natočený jako by podle drahých vín
Jo a těšit se, že tě zase zřím, to taky smím
No jasně a zpívat a hrát i to vlastně smím .. a snít
A to není všechno, očka šedé a hnědé, tvářičky jak růže
A mazaný pohled, hlásky co taťko volají
Těším se, jak kolem mne budou se tlačit a hádat se co je čí
Možná ten večer zlobu potlačím a nechám je ať si dovádí a jí
I ty si ženo se mnou ač tomu vůbec nevěříš
Ten tvůj úsměv divný, kterým mě vytáčíš
Ale tady jinou roli máš, bez zklamání, bez vzteku, bez výčitek
stesk a úsměv doprovází tvojí tvář ať si jaká jsi
a nad hlavou nemáš svatozář, těším se až Tě obejmu
a ucítím hic, co tolikrát mě hřál
a i když u klavíru dávno nejsi první dámou, tak jak jsem si přál
mám tě pořád ještě rád, věř mi, ale bez úsměvu, který mě vytáčí
a tak tu sedím, vzpomínám a sním, to znám , to smím. 20.6. 1988 – Brač – Jugoslávie